Professional

87. Kapitola

Ten

Z Taeho vyprávění jsem měl docela dost zmatené pocity. Na jednu stranu jsem mu záviděl jeho bezstarostný život... i když já jsem si na ten svůj v dětském domově vážně nemohl až tak stěžovat... ale současně jsem mu všechen ten luxus moc přál. Taky mi bylo líto, že to nemá s rodiči jednoduché, jenže současně mě těšilo vědomí, že je na tom ohledně rodiny podobně jako já... on měl chůvu a já dlouhou dobu svou úžasnou vychovatelku, v tomhle jsme si byli kvit. 

Docela dost jsem se styděl za své podivné pocity, ale snažil jsem se na sobě nedat cokoli znát a raději jsem se už k ničemu moc nevyjadřoval. Konečně jsem však taky pochopil, proč je Tae takový jaký je... nejspíš díky absenci rodičovské lásky se před rokem choval jako hovado... teda nejen kvůli tomu... ale díky chůvě dokáže být taky milý a úžasný. Naštěstí se z něho vyklubal moc fajn kluk, který si zaslouží lásku, a já jsem moc toužil mu ji dát. Jenže to zatím... bohužel... nebylo možné. Nedokázal jsem však doufat, že se to ještě může změnit a taky jsem se nemohl zbavit strachu, že se naše cesty po derniéře navždy rozdělí. 

Takhle pokračovaly další naše schůzky... popíjeli jsme ve stejném baru, povídali si o všem možném... kromě naší minulosti, tu jsme už raději neřešili... a já se snažil za každou cenu ovládat, zvlášť když mi neuniklo, že se naše objetí stávají vřelejšími a polibky na tvář intenzivnějšími, jenže jsem netušil, jestli to není jen můj pocit a nepřestával jsem se bát, že si jen něco namlouvám. 

Když jsem si však uvědomil, že Tae častěji bere mou ruku do té své, že mě každou chvíli pohladí po tváři, začal jsem opravdu proti své vůli doufat, že by přece jen mohl cítit něco víc. Jen ta představa rozbušila mé srdce tak, že jsem měl pocit, že exploduje. Byl bych nejšťastnější člověk na světě, kdyby opravdu takhle dával najevo jinou než přátelskou náklonnost. Jenže můj strach z možného odmítnutí byl silnější než já... nedokázal jsem se odhodlat k nějakému intimnějšímu kroku... proto jsem mu oplácel stejně. Až nadešel čas derniéry...

Taeyong

Seděl jsem v hledišti... jako obvykle v první řadě... a mé srdce se tetelilo pýchou, ale taky svíralo láskou, když jsem sledoval Tena, jak si užívá poslední představení. Byl okouzlující jako vždy, ale zdálo se mi, že teď do svého výkonu dává ještě víc ze svého srdce a že opravdu hraje, tancuje a zpívá jen a jen pro mě. Každou chvíli mi věnoval pohled a občas taky zářivý úsměv, který nebyl ve scénáři... tu hru jsem už znal za ty dva měsíce téměř nazpaměť... což zrychlilo tempo mého srdce ještě víc. Ale nejen to. Rozhodl jsem se totiž, že se zrovna dnes pokusím posunout náš vztah dál, že něco zkusím... už jsem své city opravdu nedokázal vydržet, potřeboval jsem zjistit, co vlastně Ten cítí... přestože jsem se nepřestával bát, že mě odmítne.

Jenže já jsem se s ním už nechtěl scházet v baru a nechtěl jsem být nadále pouhý jeho kamarád. Zbývalo jen doufat, že se totálně neztrapním a že mě Ten nepřestane chtít vídat... což nevím, jak bych zvládl... když už by nechtěl být můj přítel... ani to bych rozhodně jen tak neustál, přestože bych jeho přání musel akceptovat. Nemohl jsem se proto dočkat, až přijde poslední poklona herců, poslední aplaus a poslední zatažení opony, ale současně bych nejraději zastavil čas zamrzlý na úsměvu toho nádherného stvoření a nikdy se tak nedostal k uskutečnění svého plánu, na který jsem spoléhal, ale současně umíral nejen z představy, že by to vyšlo, ale taky z představy, že bych Tena mohl navždy ztratit.