Professional

92. Kapitola

Taeyong

Zapadl jsem do kuchyně a pokoušel se pak na sporáku přihřát Japchae, které jsme spolu s Winem uvařili a nemyslet na Tenova slova o přátelství, jenže mé srdce se nepřestávalo svírat strachy, že dnešní večer nebude nový začátek, ale jen pouhé a ubohé fiasko. Nechtěl jsem však na to myslet, jinak bych musel rovnou zalézt do svého pokoje, schovat se pod peřinu a vylézt, až bych si byl jistý, že Tenie odešel domů, jenže tohle bych mu udělat nemohl. Kdybych se teď na něho vykašlal, nejspíš bych ho ztratil a to sakra nesmím dopustit! Ne, musím se vzchopit, nepřipálit jídlo a pak se uvidí.

Uvědomoval jsem si, že Japchae není zrovna slavnostní jídlo, jenže bylo jediné, které jsem byl s Winovou pomocí schopen uvařit... teda on hlavně vařil a já se pokoušel nezapíchnout si nůž do stehna, když jsem asistoval... opravdu hodně asistoval, takže jsem si mohl přisvojit jistou zásluhu. Nejspíš jsem mohl něco objednat, jenže to by už ztratilo své kouzlo, opravdu jsem se chtěl na přípravě podílet a nevytasit se na Tena s objednaným jídlem, i když nebýt mého nejlepšího kamaráda, zřejmě bychom byli hlady a já bych měl o prst míň.

Byl jsem pak moc rád, že Tenovi chutnalo. Jenže jsem současně cítil větší a větší napětí, které doslova drtilo nejen mé srdce, ale taky všechny mé vnitřnosti, přestože už téměř všechno šáňo zmizelo v mém břiše. Ano, většinu jsem vypil já, jenže nestačilo to, abych se uklidnil. V hlavě mi totiž nepřestávala rezonovat Tenova slova o přátelství a můj plán mi připadal víc a víc neuskutečnitelný. „Jsi v pohodě, Taeyongie?" vydechl nejistě, zatímco mě následoval do kuchyně, kde jsem měl v plánu uklidit talíře do myčky... nechal jsem na stole jen sklenice, svíci a kytici růží, kterou jsem chtěl, aby si pak odnesl domů. „Děje se něco?"

„Ne." zakroutil jsem hlavou tak, že se mi zatočila a já málem talíři flágl o zem. „Jsem v pohodě..." „Vážně?" Ten zjevně pochyboval. Naklonil hlavu na stranu a sjel mě nedůvěřivým pohledem. „Nevypil jsi toho třeba moc?" „Ne, spíš málo." procedil jsem skrz zuby a talíře narval do myčky, na což je Ten s povzdechem vytáhl a dal je tak, jak nejspíš patří. „Takhle by se pořádně neumyly..." vysvětlil mi omluvně. Jen jsem nad tím protočil očima... nějaké podělané talíře dnes opravdu nejsou má starost. „Dáš si ještě víno, zlato?" pousmál jsem se nevinně s pohledem do jeho nádherných očí. „Třeba..." pousmál se taky.