Professional

68. Kapitola

Ten

Tae je tady, Tae přišel! Tohle vědomí rezonovalo každou buňkou mého mozku, ale hlavně mého srdce, které tlouklo jako zvon o můj hrudník a nejspíš se snažilo udělat mi tam díru. Snažil jsem se však vší silou uklidnit se a taky jsem se chtěl soustředit jen na svou práci, což se mi naštěstí dost dobře dařilo. Byl jsem moc rád, že nemám žádný prostor přemýšlet o tom, proč vlastně Tae přišel. Opravdu se mi dařilo nejen na Taeyonga nemyslet, ale taky se na něho vůbec nedívat, protože jsem cítil, že bych sebou jinak sekl doopravdy. Pořád jsem však o něm věděl a v podstatě jsem hrál, tancoval a zpíval jen a jen pro něho. Dával jsem tak do svého výkonu nejen radost ze své práce, která se vrátila s velkou intenzitou, ale taky lásku k němu. 

Když pak bylo po všem, byl jsem utahaný víc než po premiéře, sotva jsem popadal dech. Hlavně se však vrátilo uvědomění si, že Tae sedí v první řadě, že mě celou tu dobu sledoval, ale že můžu jen doufat, že to znamená něco víc, než jen to, že se mu zalíbil náš muzikál. Přišel opravdu kvůli mně? Přišel proto, že mě chtěl vidět? Bál jsem se mít naději a ještě víc jsem se bál zklamání, což opravdu kazilo mou radost z dobře odvedené práce. Téměř jsem pak brečel napětím, když jsme se všichni stavěli do řady, abychom se mohli poklonit obecenstvu, a opravdu jen silou vůle jsem zabránil slzám, aby nestekly po mé tváři.

Jenže po trojité pokloně se můj pohled setkal s tím Taeongovým a já jsem už slzy udržet nedokázal, obzvlášť když jsem viděl, že on je na tom stejně... taky jeho nádherné oči se třpytily slzama, které stékaly po jeho tváři. Vpíjel jsem se pak pohledem do jeho očí, nejen proto, abych se z nich pokusil vyčíst, co to znamená, ale taky proto, že jsem se v nich naprosto utopil a nedokázal bych se odvrátit, ani kdybych chtěl. Jenže já jsem nechtěl. Mé srdce pak udělalo kotrmelec, když Tae nejistě pozvedl ruku na pozdrav, aniž by jen o milimetr uhnul svým pohledem. Z nějakého důvodu mě to jeho malé gesto potěšilo tak moc, že dokázalo vyvolat úsměv na mé tváři... opravdu, i přes slzy jsem se usmíval a ten úsměv patřil jen a pouze jemu. A tak jsme tam stáli a usmívali se na sebe se slzami v očích, až do okamžiku, kdy jsem musel opustit jeviště. Seděl jsem pak ve své šatně, nepřítomně civěl před sebe a snažil se přijít na to, jestli to nebyl jen sen. 

Opravdu tam Tae byl? Opravdu mě pozdravil a usmál se na mě? Byl jsem totálně vyřízený a taky zpocený, ale neměl jsem sílu vyhrabat se na nohy, abych se šel osprchovat a smýt alespoň ten pot a uvolnit svaly, protože mému vnitřnímu napětí by to nejspíš nepomohlo. Nedokázal jsem nic víc než jen sedět, zhluboka dýchat a myslet na něho. Jestli to nebyl sen, byl tam kvůli mně? Opravdu? „Tene?!" ozval se od dveří hlas Lis. „Přišel nějaký fanoušek, mám ho vpustit dál?" Mé srdce se v tu chvíli rozbušilo tak, že jsem měl pocit, že se brzy roztrhne. Přišel snad za mnou Taeyong? Doufal jsem, opravdu moc jsem doufal, že je to on, ale strach, že je to někdo jiný, byl pořád mnohem silnější. 

„Ať jde dál." vydechl jsem okamžik na to a ona se usmála. Uvolnila pak místo někomu, kdo nesl obrovskou kytici bílých růží a ta kytice zakrývala jeho tvář. Zadržel jsem dech, zatímco jsem zíral a snažil se přijít na to, jestli je to opravdu Tae. Nedokázal jsem však ze sebe dostat ani slovo, nemohl jsem dýchat a ten dotyčný taky mlčel, což trvalo dalších pár okamžiků. „Takže... smím jít opravdu dál?" ozval se nakonec a já jsem nejenže poznal jeho smyslný hlas, ale taky jsem konečně mohl uvidět jeho nádhernou tvář, když dal růže bokem a nejistě se na mě pousmál. Byl to Taeyong!