Professional

70. Kapitola

Taeyong

Byl jsem šťastný, že první polovina plánu zřejmě vychází, čemuž nenasvědčoval jen Tenův něžný úsměv, kterým by nejspíš dokázal roztát ledovce, přestože byl jen částečný, ale taky jeho slova. Okamžik před tím jsem se bál, že mě třeba nepochopil, nebo že to vidí jinak, ale pak jsem si opravdu oddechl, když přece jen přistoupil na mou hru a u srdce mě zahřál fakt, že mě zřejmě rád vidí. „Těší mě, Tae, já jsem Ten." řekl tak sladce, že se mé srdce rozbušilo ještě víc a já se málem roztekl po podlaze... ani tenkrát v mém domě své jméno neřekl tak sladce jako teď. Dál jsme už nic neříkali, jen jsme stáli vzájemně utopení v našich pohledech, aniž bychom uvolnili stisk svých dlaní a oběma nám hořely tváře, jako bychom je měli v ohni... tu svou jsem cítil a tu jeho viděl. Nedokázal jsem odrhnout zrak, byl jsem jako v transu. Nakonec jsem se přece jen vzpamatoval a zhluboka vydechl. 

Plán zatím vychází, ale je třeba ho dotáhnout až do konce, jinak nemá žádný smysl. „Líbí se ti ty růže?" pousmál jsem se nervózně, hned jak jsem povolil stisk a on si převzal kytici do své péče. „Jsou nádherné." špitl stydlivě, což mé srdce rozbušilo ještě víc. Proč je tak zatraceně roztomilý? Chtěl jsem říct, že ne, že to on je nádherný, ale včas jsem se zabrzdil. Musím na něho jít pomalu, nesmím nic uspěchat, když chci nový začátek. „Děkuji." dodal potichu a svou tvář schoval do voňavých okvětních plátků. Netušil jsem, co přesně se v něm odehrává, ale přiváděl mě svým chováním k šílenství mnohem víc, než kdysi svou provokací. Teď byl opravdu nevinnost sama... přesně ta, kterou jsem viděl v jeho očích, když jsem otevřel dveře a poprvé spatřil jeho tvář. Přesně ta nevinnost, kterou pak nejspíš zakryl maskou své profesionality. 

Už bych v něm nedokázal vidět to, čím býval... už ne! Je nádherný, talentovaný, ale navíc až moc roztomilý a svým způsobem stále nevinný kluk. „Dej si je do nějaké vázy." pousmál jsem se a on se porozhlédl, aby našel něco vhodného, kam růže uložit. „Tene?!" vydechl jsem, když se tak stalo. „Co budeš dělat teď? Teda... nechci být vlezlý, ale..." „Jestli se mě chceš zeptat..." pousmál se a jeho tvář znovu zrůžověla. „jestli mám čas, tak mám." „Takže tě můžu někam pozvat?" zjišťoval jsem s nadějí. „Třeba na čaj, kafe nebo... tak něco?" „To „tak něco" bych bral." odvětil s mnohem větším a moc milým úsměvem. „Dáš mi minutku, abych se mohl osprchovat a převléct se?" „Třeba dvě." přikývl jsem horlivě, zatímco mé srdce tancovalo valčík. Další část plánu vychází!