Professional

55. Kapitola

Taeyong

Uplynulo pár dalších měsíců, během kterých jsem se pokoušel o nemožné... nesmířil jsem se s tím. Přesto jsem nechtěl o Tenovi mluvit, jen jsem se jím vnitřně užíral. Win mě mlčky sledoval a nechat to být. Jednoho dne však přišel ke mně domů se seznamem všech gay agentur v Korei, které se zabývaly eskortem a trval na tom, že je spolu obvoláme, protože se na mě už nemůže dívat. Souhlasil jsem. Těch agentur nebylo moc a mé srdce poskočilo nadějí, že bych Tena nakonec přece jen mohl najít. Teda... naděje to byla malá, protože ani nemusel pracovat pod stejným jménem a jiné jsem neznal, ale jistá naděje to přece jen byla. Namlouval jsem si, že Tena musím najít už jen proto, abych ho znovu pokořil a pomstil se za ty dlouhé měsíce, které jsem se pro něho trápil a že za to trápení může jen a pouze on. 

Taky jen a pouze on může všechno odčinit, a chtěl jsem věřit, že je mi fuk, jestli to udělá svým tělem, k čemuž bych ho klidně i donutil. Jak jinak než tělem, když ten kluk ani nic jiného nenabízí? Já jsem obvolal polovinu seznamu a Win tu druhou, jenže výsledkem byly pouze naše zklamané pohledy, které jsme si vzájemně vyměňovali po každém hovoru, protože nám oběma říkali, že nikoho jménem Ten neznají. Napadlo mě jediné... ten kluk vážně nechce, abych ho našel, jako by se po něm slehla zem. Pracuje pod jiným jménem, neznámo kde... Moc to bolelo, opravdu moc. Nedokázal jsem přijmout fakt, že už ho opravdu nikdy nenajdu... že už Tena nikdy v životě neuvidím. 

„Já už na to seru, Wine." prohlásil jsem tenkrát. „Nemám na to nervy, seru na něho." Říkal jsem to s pevnou jistou, kterou jsem si chtěl vsugerovat a zaplašit jí tu bolest, která svírala mé srdce. Potřeboval jsem věřit, že to zvládnu, že mi ten nádherný kluk nestojí za pomstu, za touhu ho vidět a už vůbec ne za lásku. Win jen smutně pokrčil rameny a nahodil nejistý úsměv, ale už mě dál nepřemlouval, abych pokračoval v hledání jinými způsoby, protože věděl, že už se mnou nehne. Ať už jsem se s tím nedokázal smířit, jak jsem chtěl, neměl jsem se od čeho odrazit, leda bych si zaplatil soukromého detektiva... je možné, že Ten je někde poblíž, ale že pracuje na vlastní pěst, protože si uvědomil, že nedělit se o výdělek je lepší, což jsem mu nejspíš vnukl já sám, přestože mé peníze si nakonec nevzal... jenže to bych byl opravdu naprostý blázen. 

Kdo by platil nehorázné prachy za nalezení prostituta, který si ještě k tomu nepřeje být nalezen? Kdo by vynakládal tak obrovskou snahu, aby měl na konci ještě víc zlomené srdce? Nevěřil jsem totiž, že i kdybych ho doopravdy našel, že by z toho měl radost a že by mi padl do náruče. Bylo by to nejen nehorázně drahé, ještě mnohem víc bolestné, ale v konečném důsledku nejspíš i zbytečné. Viděl bych ho a dál co? Dál nic...