Professional

57. Kapitola

Ten

Nemohl a nechtěl jsem brečet nejen kvůli maskérce, která si na mě dala tolik práce, ale taky proto, že jsem se celý ten rok nabrečel až dost. Tohle byl můj den... ten speciální den, kdy konečně můžu všem ukázat, co umím a co se ve mně skrývá. Ne, že by bolest u srdce zmizela... ne, pořád tam byla, ale já se ji snažil alespoň chvíli nevnímat. Nemohl jsem brečet, nemohl jsem na něho myslet, jinak bych se nedokázal soustředit na svůj výkon, všechno bych pokazil. V duchu jsem však Taemu poděkoval. 

To on mě inspiroval k tomu, abych konečně převrátil svůj život vzhůru nohama... ne že bych to vůbec neměl v plánu, jen jsem to až příliš dlouho odkládal a bál se změny... jenže on byl něco jako ta pomyslná poslední kapka, díky které jsem už nemohl dál. Tae mi dal pořádnou lekci, aniž by to jen tušil. Nebo spíš mé srdce mi dalo lekci tím, že jsem se zamiloval. Možná právě proto jsem chtěl o to víc dosáhnout na svůj sen. Dělal jsem maximum proto, abych to dokázal a abych si sám sebe mohl alespoň trochu vážit. První měsíce byly opravdu moc těžké, málem jsem to vzdal... bez práce a téměř bez peněz... ale já jsem to nevzdal kvůli němu, pro něho, přestože neměl tušení. 

Nakonec jsem sebral veškerou vnitřní sílu, která mi ještě zbyla, a šel si za svým s vidinou, že už nechci být kluk, kterým Tae opovrhoval. Že se už nikdy nevrátím k tomu, co jsem tak dlouho dělal, i kdybych měl skončit hladový na ulici. A podařilo se. Měl jsem opravdu štěstí, že jsem se směl přihlásit do castingu, že jsem prošel a že teď konečně zúročím všechny ty měsíce dřiny. Netušil jsem, jak by mě Taeyong vnímal teď. Věděl jsem jen jedno, a to, že pomyslně tam bude se mnou... pořád je se mnou... a já se budu maximálně snažit tak, jako kdyby tam opravdu byl.

Taeyong

Oblékl jsem se, jak nejslušněji jsem mohl a jel na adresu, kterou mi Win poslal. Čekal jsem, že zapadneme v nějakém luxusním klubu, když už nemínil jít ke mně a nechtěl ani, abych já seděl doma sám. Bylo pak pro mě obrovské zklamání, když jsem zjistil, že na dané adrese není klub, ale divadlo. Nikdy jsem neholdoval divadelním hrám, muzikály mě nudily a operu jsem z duše nesnášel. Přestože jsem dokázal ocenit talent těch lidí, nebyl to můj šálek kávy. „Děláš si prdel, Wine?" zamračil jsem se na něho, když mi i s lístky vyšel vstříc. „Jdeme na nějakou podělanou hru?" Věděl jsem, že mé překvapení s prostitutem bylo šílené, ale bylo alespoň originální, což se o kamarádovu počinu rozhodně říct nedá. Nudaaa! „Jdeme na muzikál, Tae." ušklíbl se a v jeho očích to podivně zajiskřilo. „A podělaný rozhodně není, však uvidíš." 

„Hmmm..." odfrkl jsem si, zatímco jsem imaginárně zíval, abych mu dal najevo, že se nudím už teď. „Musel jsi už kupovat ty lístky?" brblal jsem, když mě za paži táhl k šatně. „Nemohl jsi počkat, až ti řeknu, jestli tam chci jít?" „Nemohl." odtušil klidně. „A už nemel, za chvíli to začne." „Bože, za co?" mračil jsem se, když jsme už polehku zapadli v první řadě. Byl jsem fakt naštvaný na Winwina, že neobjednal sedadla někde vzadu, kde bych mohl alespoň nerušeně spát. Tady na mě budou všichni ti účinkující čumět a já nechci vypadat jako naprostý ignorant, přestože jím vlastně jsem. Kdyby tady měli alespoň popcorn... to je děs. Nechápal jsem, jak je možné, že zrovna já mám tak příšerného kamaráda. Mělo to jen jednu výhodu... když jsem byl nasraný na Wina, nemusel jsem chvíli tesknit po Tenovi.