Professional

Bonus pt. 1/4 - o rok později

Taeyong

Zmučeně jsem se zapřel dlaněmi o pracovní pult tak, abych viděl na mobil, kde jsem měl přítele na telefonu a nahodil jsem frustrovaný výraz. „Wine..." vydechl jsem se stejnou frustrací v hlase, zatímco on s pobaveným výrazem, který mě vytáčel ještě víc než svinčík v naší kuchyni, čekal, co ze mě vypadne. „Řekni mi pravdu... má to těsto vypadat, jako by prošlo trávícím traktem?" Po mé otázce kamarád vyprskl smíchy, na což jsem se já zamračil. „Ne, to rozhodně nemá." odvětil, když se konečně uklidnil, zatímco já jsem se snažil ovládat a nevynadat mu za to, že by měl být má podpora a ne posměváček.

„Hele..." pokračoval, aniž by se nechal rozhodit mým rozhozeným výrazem. „Pokud bys dělal všechno podle návodu, mělo by to těsto být vláčné a takové jakoby nadýchané." oznámil mi a já se znovu podíval do mísy, jestli je to těsto nadýchané alespoň maličko, jenže jsem tam pořád viděl jen nějakou podivnou kaši, kterou bych snad nepoužil ani na palačinky. „Dělal jsem všechno podle návodu!" ohradil jsem se však dotčeně. „Nejsem přece blbý." „Jenže někde se musela stát chyba." trval si na svém Winwin. „Něco jsi musel udělat jinak..." Ještě frustrovaněji jsem vydechl a následně taky bezradně zaúpěl, protože i kdybych chtěl uznat nějaké pochybení, ani maličko jsem netušil, co bych tak mohl dělat jinak.

„Sakra, tohle je za trest." zanadával jsem, abych maličko ulevil vnitřnímu napětí. „Udělám ti z fleku marketingovou strategii, obchodní strategii i bilanci, ale sakra... Winie... dort po mě nechtěj!" „Ale Tae..." zasmál se pobaveně Win. „Já po tobě přece žádný dort nechci, to byl tvůj nápad!" „Hmmm..." zamručel jsem poraženě, protože jsem věděl, že má pravdu. Jenže... sakra... proč to nemůžu svést na něho? No jo no... to je tak, když se chce někdo vytáhnout, nikdy nic nepekl a má jen poradce na telefonu, který se pak dobře baví. „Myslím, že to Ten přežije, když nebude žádný dort." pousmál se konejšivě můj kamarád.

Snažil se mě tím nejspíš uklidnit a taky možná dokonce odradit od pečení, jenže já jsem nechtěl ze své představy, jak miláčka překvapím vlastnoručně upečeným dortem ustoupit... to by tak hrálo, abych nepřišel na to, co je špatně. „Ty vole!" vyhrkl jsem překvapeně, když jsem se rozhlédl kolem sebe pozorněji a došlo mi to. „Nedal jsem tam tu mouku!" „A pak že já jsem vůl..." tlemil se Win, zatímco já jsem si pomyslně otloukl hlavu o zeď. Nechápal jsem, jak jsem si mohl navážit mouku a nedat ji do těsta.

Nebo možná chápal. Dnes je totiž až moc speciální den a já jsem byl už od rána na nervy nejen proto, že jsem Tena pár... pro mě bolestně nekonečných... dní neviděl a že má večer přijet, ale taky proto, že jsem chtěl, aby mé překvapení bylo dokonalé tak, jak je dokonalý on sám. Jenže se všechno začalo kazit už při přípravě masa na večeři... vážně chybělo málo a já bych měl o prst míň... a pokračovalo to tímto. Byl jsem prostě až moc roztržitý, nervózní a taky jsem se nemohl dočkat, až svého milovaného přítele konečně sevřu v náruči.

Ten

Téměř jsem nevnímal aplaus, který doprovázel naše loučení s jevištěm, protože jsem byl myšlenkami totálně mimo tyto prostory... zatoulal jsem se v mysli hodně daleko, respektive do Seoulu ke svému miláčkovi. Mé srdce tlouklo nedočkavostí a obrovskou touhou, abych už konečně mohl být doma s Taeyongem. Přestože jsem byl pryč „jen" necelý týden... náš soubor totiž hostoval v Busanském divadle a právě jsme odehráli naše poslední představení... těšil jsem se jako malý, až všichni nasedneme do našeho autobusu a opustíme toto město. Ne že by se mi v Busanu nelíbilo, to bych nemohl říct, stejně tak jako bych netvrdil, že jsem si hraní před zdejším publikem neužil, jenže jak se blížil konec, nedokázal jsem už při vší vůli myslet na cokoli jiného, než je Taeyongie.