Professional

67. Kapitola

Taeyong

Jen pouhé pomyšlení na to, že by mě tam Ten opravdu nechtěl a neměl radost, že mě vidí, by mě nejspíš uvrhlo do deprese. Přestože jsem si to vědomě zatím nemínil připustit, mé podvědomí mi našeptávalo, že to Ten cítí přesně takhle, že se jen lekl, když mě uviděl a pak na mě už raději ani nechtěl myslet, natož tak se na mě znovu podívat a mé bolavé srdce tuto domněnku jen potvrzovalo. Snažil jsem se zaplašit slzy, ale nešlo to a proto ke konci představení už stékaly jako slané potůčky po mé tváři. Opravdu jsem nemohl dýchat, když jsem pak vstával, abych mohl ve stoja dát hold výkonu všech herců, ale především tomu Tenovu. Byl opravdová hvězda a já jsem nemohl odtrhnout zrak z jeho nádherné tváře, když se unavený a udýchaný stavěl do řady vedle svých hereckých kolegů, aby mohl přijmout aplaus a svou poklonou poděkovat za podporu publika. 

Zarazilo mě však, že se tentokrát neusmívá tak jako před tím. Vypadal jen smutně a unaveně. Třikrát se poklonil... tak jako všichni... a naše pohledy se k mému překvapení znovu setkaly. Málem mi pak zamrzlo srdce, když jsem v jeho nádherných očích uviděl slzy, které hned na to stekly po jeho tváři, aniž by odvrátil pohled. Vpíjel se do mých očí a já jsem stejně tak se slzami v očích jeho pohled opětoval. Nemohl bych se odvrátit, ani kdybych chtěl, a já jsem rozhodně nechtěl! Lehce jsem pak zvedl ruku na pozdrav a v tom okamžiku se mé srdce málem zastavilo, aby se mohlo rozběhnout ještě šílenějším tempem. Ten se totiž usmál tak nádherně, že by svým úsměvem porazil i slunce, kdyby s ním chtělo soupeřit. Přes slzy, které stále stékaly po jeho tváři, byl jeho úsměv něžný a sladký, ale co víc, patřil jen mně!

Usmál jsem se nazpět, zatímco jsem se pokoušel dýchat a nenechat mé srdce explodovat samou radostí, že se na mě to nádherné stvoření usmálo jako první a že se usmálo jen a pouze na mě. Seděl jsem pak ještě nějakou chvíli na místě i potom, co Ten už dávno zmizel z jeviště. Snažil jsem se popadnout dech a uvědomit si, co se to právě stalo. Byl to opravdu krásný okamžik, přestože ne tak dlouhý, jak bych si přál, během něhož mezi náma proběhlo něco jako konverzace beze slov, ale i tak jsem měl pocit, že Ten má nejen radost z toho, že jsem přišel, ale že je navíc dojatý. Mohl jsem se však jen domnívat, jestli se třeba nemýlím, jenže já jsem o tom nechtěl spekulovat... dohadů už bylo dost! 

Zhluboka jsem vydechl, abych se mohl alespoň pokusit poručit svému srdci, aby se už konečně zklidnilo a dovolilo tak mému tělu přestat se chvět a mým slzám přestat stékat po mé tváři, jinak bych nebyl schopen uskutečnit svůj plán. Nemohl a nechtěl jsem se totiž zbavit pocitu, že mi Ten dal přesně ten správný podnět k tomu, abych do toho šel. Když mé srdce konečně zpomalilo svůj tep, znovu jsem zhluboka vydechl a vstal na rozechvělé nohy. Nebyl jsem sice v klidu úplně... mé srdce se chvělo nervozitou, napětím, nedočkavostí a taky očekáváním... ale byl jsem v klidu alespoň natolik, že jsem dokázal jít. Vydal jsem se proto co nejrychleji směrem k šatně, kde jsem měl uschovanou nejen bundu.