Professional

Bonus pt. 2/4

Ten

Osprchoval jsem se v naší divadelní šatně a převlékl se, abych pak mohl ve svém pokoji pobalit těch pár věcí, které jsem si do Busanu vzal. Všechno jsem úhledně naskládal do cestovní tašky, jen malou krabičku, ve které jsem měl dárek pro miláčka k našemu ročnímu výročí ne... tu jsem s divoce tlukoucím srdcem stiskl ve své dlani. Dlouho jsem netušil, co bych měl Taeyongiemu vlastně dát, ale když jsem jednou šel v Busanu kolem zlatnictví, docvaklo mi to. Náš společný rok byl opravdu úžasný a nebyl důvod domnívat se, že by se mělo naše štěstí v budoucnu změnit... teda, doufal jsem, že se nic nepokazí... proto mě napadlo něco možná šíleného... něco, co mě bude stát hodně odvahy... ale současně něco úžasného, takže jsem dlouho neváhal a do toho zlatnictví vešel, abych si pak na druhý den mohl vyzvednout právě tuhle krabičku.

S povzdechem jsem si ji schoval do kapsy, protože jsem ji chtěl mít pořád u sebe, abych měl jistotu, že ji neztratím. Doufal jsem, že miláček pak bude reagovat tak, jak doufám, že bude. Nejraději bych se teleportoval přímo za ním, jenže tohle já bohužel neumím, navíc nás ještě čekala malá rozlučková party s Busanskými kolegy, takže jsme měli odjíždět až za dvě hodiny... ach jo. Plánovaný příjezd do Seoulu byl kolem osmé večer, což bylo sice za pouhých pár hodin, jenže pro mě to bylo jako celá věčnost. Kéž by mě alespoň Tae počkal u divadla, kde je konečná našeho busu, když už má to nové auto... ano, jako CEO musí mít auto... jenže on prý nemůže.

Včera se v mobilu při našem rozhovoru tvářil, že bude dnešní den tak moc zaneprázdněný, že mě až píchlo u srdce, když mě v souvislosti s tím napadlo, že možná zapomněl na naše výročí. Ani jeden z nás se totiž slovem nezmínil, že tento den není výjimečný jen tím, že se znovu vrátím domů. Já proto, že mě mrzelo, že jsem zrovna v tuto dobu musel odjet a tak jsem neměl možnost cokoli naplánovat a on? Je možné, že opravdu zapomněl... Neměl bych mu to však za zlé, protože měl v poslední době až moc práce, ale přesto by mě to mrzelo, zvlášť když trčím tady v Busanu a nemůžu být alespoň s ním.

Taeyong

Bylo už osm večer a já jsem byl totálně vyřízený. Měl jsem konečně... po celodenním boji... všechno nachystané, takže nebylo čemu se divit, vždyť celou tu dobu šlo téměř o můj život nebo psychické zdraví minimálně. Uvařil jsem však večeři, upekl a nazdobil dort, ale nejen to a přestože to ani zdaleka nesplnilo mé představy... myslím mé kuchařské umění... snažil jsem se, jak nejvíc jsem mohl a snaha se přece taky počítá, obzvlášť když motivací je láska, ne? S povzdechem jsem se složil na pohovku v obýváku a už jen čekal, až konečně přijede můj miláček, což mělo bohužel být později, než bylo v původním plánu. Tenie mi totiž ještě odpoledne volal, že se jejich rozlučková party o hodinu protáhla, protože se nikomu až na něho nechtělo odjíždět, takže by proto do Seoulu měli dorazit až někdy kolem deváté.

Mrzelo mě, že se miláček opozdí, ale na druhou stranu jsem si tak mohl alespoň chvíli odpočinout a taky přemýšlet, jak ho uvítat doma. Samozřejmě jsem chtěl, aby byl překvapený, ale mám se tvářit, jakože nic? Jistěže až po tom, co bych ho náležitě zulíbal a rozmačkal v náruči. Docela mě ta představa lákala, protože mě dost zajímalo, jestli Ten nezapomněl na naše výročí. Jak by se asi zachoval, kdybych já předstíral, že pro mě je tento den stejný jako každý jiný? Ne... to ne... Nebo si mám kleknout hned ve dveřích? Blbost! 

Rozjímal jsem a odpočíval tak dlouho, dokud nezačal zvonit můj mobil a já jsem nezjistil, že je to miláček. Dozvěděl jsem se pak, že uvázli v zácpě na předměstí Seoulu, takže bude rád, když k divadlu dorazí kolem půl desáté a já jsem frustrovaně zafuněl. Miluju jeho práci, ale tohle mě už vážně naštvalo. Máme první výročí, měl by být dávno tady a on trčí někde v zácpě, ach jo. „Tenie, až budeš blízko divadla..." vydechl jsem po kratinké úvaze. „dej vědět, přijedu pro tebe." Původně jsem neměl v plánu pro něho jezdit... nejen, že jsem se bál, že nebudu stíhat přípravy na náš večer, ale taky jsem si říkal, že osm hodin není tak pozdě a že to miláček taxíkem zvládne. Jenže teď to byla naprosto jiná situace. „Dobře, miláčku..." špitl provinile Ten. „Děkuji." „Tak zatím..."