Professional

88. Kapitola

Ten

S rozechvělým výdechem jsem se naposledy poklonil, věnoval Taemu ten nejzářivější a nejláskyplnější úsměv, který jsem dokázal a pak jsem unaveně vyklopýtal z jeviště s podivným pocitem u srdce, že něco krásného právě končí, ale taky s vědomím, že něco nového a krásného brzy začne. Nechtěl jsem si nalhávat, že by se to snad mohlo týkat Taeyonga, spíš jsem myslel na další divadelní hru, ve které budu hrát.

Po měsíční... naštěstí placené pauze, kdy na prkna naběhne jiný herecký tým... a během níž si budu muset perfektně nastudovat scénář, přijde měsíc zkoušek a pak další premiéra. Jenže přes mou snahu nedoufat v nějaký pokrok s Taeyongem, jsem to nedokázal. Nedokázal jsem poručit svému srdci, aby netoužilo po jakémkoli náznaku, že Tae ke mně cítí něco víc a nedokázal jsem nedoufat, že to krásné by se mohlo týkat právě jeho.

Chtěl jsem se s ním celou tu dobu vídat, jenže jen jako pouhý kamarád, to bych už opravdu nezvládl, zvlášť pokud vypadneme ze zajeté rutiny, která byla svým způsobem jako ochranné mantinely, které mě držely zpátky, které tak moc omezovaly, ale současně chránily mé srdce před zklamáním. Jenže já jsem najednou měl až moc velký strach z nutné změny a až moc jsem se bál, že nic nedopadne dobře. Jenže... ještě víc bych nezvládl, kdybych měl Taeho ztratit.

V zákulisí už čekal hlouček mých hereckých kolegů, režisér včetně vizážistů... taky Lis tam byla... a hned mě vtáhli do svého středu, protože si nutně museli připít na úspěch našeho muzikálu včetně nezapomenutelné derniéry. Vzal jsem si sklenici šampaňského a přiťukl si snima, přestože bych už nejraději spěchal za Taeyongiem, jenže právě proto, že jsem pak chtěl být jen s ním a neměl jsem tak v plánu s nima slavit jinde, nemohl jsem odmítnout. 

Po pro mě nekonečné chvíli jsem se pak konečně dostal ke své šatně, kde už na mě u dveří čekal Tae se zářivým úsměvem a jiskřičkami v očích. „Byl jsi dokonalý, Tenie." vydechl, zatímco si mě už tiskl ve své náruči. „Děkuji." špitl jsem se srdcem tlukoucím až někde v hlavě. Nejen jeho blízkost mě přiváděla k šílenství, ale taky představy, co asi bude dál. Kéž bych se tak moc nebál, kéž bych ho dokázal políbit. Jenže jsem to nedokázal.