Professional

71. Kapitola

Ten

Stále se slzami v očích a úsměvem na tváři jsem popadl své oblečení a zapadl do koupelny rychlostí kulového blesku. Nechtěl jsem se převlékat před Taeyongem. Ne však proto, že bych se tak styděl, ale hlavně proto, že jsem mu nechtěl čímkoli připomínat, čím jsem kdysi byl. Co nejrychleji jsem se snažil smýt nejen pot, ale taky práci naší maskérky a pak nasoukat oblečení na své stále ještě vlhké tělo. Nebyl totiž čas se pořádně vytřít do sucha, když jsem nechtěl nechat Taeho dlouho čekat, navíc jsem sám toužil být už zase s ním. Srdce mi tlouklo samou radostí... pořád jsem nemohl uvěřit, že za mnou opravdu přišel... ale taky nedočkavostí a napětím, co z tohoto všeho vlastně bude. Tae chce nový začátek, chce se mnou trávit čas, jenže to nemusí znamenat, že chce ještě něco víc. Chvíli jsem proto zůstal stát u zrcadla a snažil se zhluboka dýchat. Klid... hlavně klid. 

Přestože Taeho miluju, nesmím se na něho vrhnout a políbit ho. Musím se ovládat! Vždyť není kam spěchat, teprve začínáme. Nesmím ani doufat, že by snad ke mně mohl cítit něco víc, protože to, že je tady nemusí znamenat to, co bych si z celého srdce přál. Maličko jsem si upravil vlasy, natřel tvář krémem a pak se znovu zahleděl na svůj odraz v zrcadle. Vážně jsem se nechtěl zdržovat, jenže pořád jsem nebyl klidný natolik, abych mohl jít za Taeyongem a mít jistotu, že se nevrhnu kolem jeho krku. Před tím jsem to sice neudělal, nějak jsem se ovládl díky všem těm pocitům z nového začátku, jenže teď bych ho mohl dokonce i políbit a všechno tak zbytečně pokazit. Nebo taky ne, ale riskovat jsem to opravdu nechtěl. Přestože to bylo těžké, rozhodl jsem se nakonec, že pokud má Tae jiný než přátelský zájem, může to dát najevo jako první, protože já se podbízet rozhodně nemíním... už přece nejsem ta děvka jako kdysi. 

Rozhodl jsem se však taky, že pokud se Tae neprojeví hned, pokusím se nezoufat si a počkat, jestli se časem něco nezmění. Věřil jsem totiž, že ten čas mít budeme, jinak by přece žádný nový začátek neměl smysl. Můžeme se víc poznat, Tae může zjistit, jaký skutečně jsem, a pak se uvidí. Jestli mě bude chtít, budu šťastný jako blecha a pokud ne... setřel jsem neposednou slzu, která skanula po mé tváři jen díky té představě... budu se s tím muset smířit. Povzdechl jsem si, setřel nejen tu první slzu, ale taky další, která následovala, a vrátil se za tím nádherným klukem, který netrpělivě pochodoval po mé šatně. Když mě uviděl, objevil se na jeho tváři upřímný a nádherný úsměv. „Sluší ti to, Tenie..." vydechl obdivně, na což jsem se jen mírně uculil. „Takže už můžeme jít?" „Můžeme." přikývl jsem s mnohem větším úsměvem.