Professional

73. Kapitola

Taeyong

Po Tenových slovech mé srdce radostně poskočilo a já ho sevřel v náruči o maličko víc. Zakazoval jsem si však doufat, že jeho slova znamenají to, co bych si přál. Dokud neudělá nebo neřekne víc, nemůžu doufat. „Taky jsem moc rád, že jsem přišel." vydechl jsem upřímně do jeho voňavých vlasů. Kdybych nepřišel, nemohl bych s ním začít od znovu, jenže já jsem přesně tohle potřeboval jako vzduch, který dýchám. V duchu jsem si znovu pogratuloval, že mě tohle vůbec napadlo. Měl jsem totiž pocit, že kdybych to udělal jinak, že by mi Ten nedal ani tu nejmenší šanci, jenže já jsem nedokázal nechat ho jen tak být, musel jsem to zkusit, a proto se teď takhle můžeme objímat, přestože doufat by bylo až moc troufalé.

Nový začátek je opravdu úžasný, ale pořád to neznamená, že Ten už zapomněl, jak jsem se k němu před rokem choval. Dal mi novou šanci, to mi pro zatím musí stačit. Po chvíli jsem se proto raději odtáhl, jinak bych nad sebou nejspíš ztratil kontrolu a musel bych pak Tena políbit. Mé srdce se totiž až moc nebezpečně sevřelo city k němu. „Tak už pojď, ty hvězdo..." uculil jsem se maličko na silu a on se usmál taky. „Jak si přeješ." vydechl pořád s něžným úsměvem. „Ale neříkej mi hvězdo, Tae, nejsem žádná hvězda!" „Pro mě ano." ujistil jsem ho vážně, na což si jen povzdechl. „Ach ti fanoušci..." pokroutil nade mnou hlavou. Dál se však k mému prohlášení raději nevyjadřoval, přestože na něm bylo vidět, že ho to vlastně těší.

Poslušně si oblékl bundu a mohli jsme vyrazit. Kytici si nechal tam, protože prý krásně zútulňuje jeho šatnu a taky se mu nechtělo brát ji do baru, což mi nevadilo. Důležité bylo, že z ní má radost a taky že ty růže uvidí před každým představením a snad si na mě alespoň vzpomene, když už by se semnou nechtěl dál vídat, což se taky klidně... bohužel... může stát. Zatřepal jsem hlavou a snažil se z ní tak vytřepat všechny negativní myšlenky, které mě chtěly obtěžovat. Snažil jsem se uvolnit a jen si užívat to, co je teď. Ten je se mnou a já jsem s ním, nemůžu si zatím přát nic víc.

Zapadli jsme v baru poblíž divadla... ve stejném, ve kterém jsem se chtěl před včerejšky ztřískat a neudělal to jen kvůli Winově slovům. Jen díky němu jsem otevřel oči a rozhodl se, že za Tenem zajdu. Teď jsem tady seděl s tím nejkrásnějším stvořením na světě... vzali jsme si stolek pro dva, abychom měli klid a soukromí... a nemohl se vynadívat do jeho sladké tváře, na které se skvěl jemný úsměv, zatímco mě taky obdarovával svým pohledem. V duchu jsem děkoval nejen kamarádovi za to, že je tak úžasný a že mě svým způsobem dokopal až sem, ale taky Tenovi za jeho shovívavost... vlastně i za to, že existuje.