Professional

56. Kapitola

Taeyong

Ten byl i nadále zakázané téma. Přestože o něm chtěl Win mluvit a zřejmě se mu něco honilo hlavou, já jsem chtěl předstírat, že žádný Ten neexistuje, že jsem tu nádhernou dokonalost nikdy nešukal a že už nejsem zamilovaný, což byla sice lež, ale občas dokonce maličko fungovala. Jenže dnes to byl přesně rok, co byl Ten v mém domě a téměř rok, co jsem jeho sladkou tvářičku viděl naposledy. Přišlo mi až neskutečné, že jsem ještě den na to políbil jeho rty, když spal a že to bylo opravdu naposledy, co jsem to mohl udělat. Zachoval bych se jinak, kdybych jen tušil, že na mě nepočká a že se pak po něm slehne zem? Kdybych to věděl, měl bych vůbec důvod na něho myslet? Jenže copak si člověk může poručit? Byl to už dlouhý rok a já jsem na něho myslel pořád stejně a je víc než pravděpodobné, že by tomu nebylo jinak, i kdybych věděl předem, jak to všechno dopadne. 

Nechtěl jsem raději vůbec myslet na to, co by se stalo, kdybych tenkrát nešel běhat. Kdybych Tena nenechal jen tak odejít... Přišlo mi opravdu zbytečné takhle uvažovat, když nemám možnost vrátit čas, to nedokáže nikdo. Win měl už zas narozeniny, jak jinak že? Tentokrát jsem mu dal jen tričko, tak jak mi navrhoval minulý rok. Neměl jsem v plánu jakékoli šílenosti, od minula jsem se už dost poučil. Vlastně jsem ani nechtěl nějakou dodatečnou oslavu. Měl jsem chuť zalézt do postele a tesknit za nádherným prostitutem, který mi posral celý rok svou nepřítomností. Jenže Win měl jiný názor. Trval na tom, že nebudu zalezený doma a že chce se mnou slavit, což jsem nakonec akceptoval, když už má ty narozeniny.

Ten

Seděl jsem před zrcadlem a marně se snažil zahnat nervozitu, která snad kolovala mýma žílama namísto krve. Byl jsem připravený, nic se nemohlo pokazit... alespoň jsem v to doufal... jenže mé divoce tlukoucí srdce to nejspíš nevědělo. I když... nebylo čemu se divit, šlo přece o velkou věc. Potily se mi dlaně, které jsem si neustále utíral do látky na stehnech a dech se mi krátil víc a víc s každou sekundou, která mě přibližovala k okamžiku, kdy vstoupím pod reflektory. Raději jsem si nepředstavoval, kolik tam asi bude lidí, jinak bych nejspíš ani nevylezl ze své šatny... jen to pomyšlení způsobovalo vynechávání mého srdce. Nikdy jsem to nedělal před publikem! Těšil jsem se jako malé dítě, ale nejspíš přece jen převládal strach. Nedokázal jsem se uvolnit a vzpomínka na Taeyonga taky ničemu nepomáhala, spíš naopak. 

Byl to už rok, co jsem ho viděl naposledy a celý ten rok jsem se marně pokoušel zapomenout. Ze začátku jsem se snažil namluvit si, že nejsem zamilovaný, že šlo jen o přechodné pomatení mysli, jenže celý tento čas jen dokazoval, že je v mém srdci zakořeněný víc, než bych si přál. Nedokázal jsem ho vyhnat ze svého srdce a už vůbec ze své mysli... jako by si u mě našel své trvalé místo. Netušil jsem však, co dělat. Věděl jsem, že nemůžu jen tak přijít do jeho domu a cokoli po něm chtít. Vždyť byl jen klient a nemělo smysl si namlouvat, že by mě bral jinak než prostituta, přestože později byl už jen milý. Nemělo smysl si cokoli nalhávat, bylo lepší zapomenout. 

Kéž bych to dokázal. Kéž bych se jednoho dne probudil a nelitoval okamžiku, kdy jsem se rozhodl odejít bez rozloučení. Jenže i kdybych zůstal... co by se změnilo? Nejspíš nic. Setřel jsem neposednou slzu a omluvně se pousmál na maskérku, která se pokoušela doupravit mou tvář. „Tene, za pět minut na place!" ozvalo se od dveří mé šatny a já jsem na sucho polkl. Pět minut do naprosté euforie nebo naprostého fiaska...