Nathan Williams

51.

Amelie Evansová

Měla jsem strach. Už nikdy jsem do toho domu nechtěla vstoupit, ale přesto tam teď jdu. Mám strach, že tam uvidím otce, i když vím, že je ve vězení.

Zhluboka jsem se nadechla a zazvonila na polorozpadlý zvonek. Srdce mi začalo bít o něco víc.

Po pár vteřinách mi otevřela máma, která se vůbec nezměnila, ale přitom jsem ji nepoznávala. V ruce držela cigaretu a na sobě oblečení, které bylo místy roztrhlé.

„Co tady děláš?" Zeptala se se zamračeným obličejem a dala si cigaretu do pusy.

„Ahoj.. ehm.. my-myslela jsem, že bych na chvíli zůstat u tebe, kdy-" Začala jsem nervózně mluvit, ale máma mě to ani nenechala domluvit.

„Si děláš srandu, ne?! To kvůli tobě je teď ve vězení! Za všechno můžeš jen ty! Zničila jsi mi život a teď chceš, abych tě nechala tady?" Začala křičet a na konci se ironicky zasmála. Tohle jsem nečekala. Nevěděla jsem, co jí na to říct. Jen jsem na ni koukala a snažila se mrkáním zahnat slzy. Neměla jsem sem chodit.

„A teď vypadni." Dodala a zabouchla za sebou dveře. Utřela jsem si slzu a šla pomalu pryč. Nevěděla jsem, kam mám teď jít.

„Ahoj, j-já.. promiň, nechtěla jsem poslouchat, ale viděla jsem, co se teď stalo." Řekla najednou Amy, která se přede mnou právě objevila. To jsem nechtěla. Nechtěla jsem, aby i o tomhle věděla celá škola.

„Tak běž, řekni to všem." Řekla jsem klidně a poraženě. Stejně bych s tím nic nemohla udělat.

„Ne, já jsem se ti spíš chtěla omluvit. Mrzí mě, co se stalo, a že jsem jim v tom nezabránila." Řekla najednou a já se na ni překvapeně podívala. Vůbec jsem to nechápala. Myslela jsem, že je s nimi.

„J-já jsem myslela, že jsi na jejich straně." Řekla jsem nechápavě a čekala na to, až bude mluvit dál. Vypadalo to, že ji to opravdu mrzí.

„Mám je ráda, ale někdy se chovají jako blbci." Řekla a uchechtla se. Já se jen trochu pousmála.

„Chtěla jsem ti nabídnout, že bys mohla nějakou dobu bydlet u mě." Řekla a to mě překvapilo ještě víc. Vykulila jsem na ni oči.

„Chci se ti aspoň takhle omluvit." Dodala, když viděla můj zmatený výraz.

„A-a co tvoji rodiče? Nebude jim to vadit?" Zeptala jsem se. Potřebuju teď pomoc, nemůžu spát venku.

„Myslím, že ne. Řeknu jim, že to bude na chvíli a hlavně ti to dlužím." Řekla s jemným úsměvem a já se na ni usmála taky. Byla jsem vděčná za to, že mi chce pomoc.

„Děkuju, Amy. Fakt si toho vážím." Řekla jsem s upřímným úsměvem. Mám trochu obavy, jestli si ze mě nechtějí jen udělat zase srandu, ale risknout to musím. Nemám kam jít.

Amy mě v tichosti vedla k sobě domů a já šla hned za ní. Doufám, že to jejím rodičům nebude vadit.

×××

„Mami? Tati?" Zakřičela Amy, když jsme vešly do jejího domu. Byl to velký dům. Dvě patra a velké místnosti. Prohlížela jsem si to a chodila všude za Amy.

„Oh, ahoj." Pozdravila trochu překvapeně nejspíš máma Amy.

„Dobrý den." Pozdravila jsem s jemným úsměvem a čekala, co se bude dít dál.

„Tohle je Amelie. Bude tu chvilku bydlet, dlužím jí to." Vypadlo najednou rychle z Amy. Nečekala jsem, že to řekne hned. Trochu překvapeně jsem se na ně jen dívala. Nevěděla jsem ani, co bych měla říct.

„Co?" Řekla hned překvapeně její máma a já se podívala na Amy. Vypadala klidně.

„Tak my jdeme nahoru, jo?" Řekla Amy a její máma jí na to jen křečovitě kývla hlavou. Měla na tváři úsměv, ale nebyl upřímný.

S Amy jsme se vydaly nahoru po schodech. Dívala jsem se okolo sebe. Měli všude obrazy a fotky. Měli to tu hezké.

„Tak tady to je můj pokoj. Ty budeš spát v jednom z pokojů pro hosty. Vydrž tady, půjdu se zeptat, v jakém můžeš spát." Řekla Amy, když jsme došly do jejího pokoje. Měla ho takový čistý. Bílé zdi a nábytek zbarvený do světlých barev. Šla jsem opět na chodbu, abych si prohlédla fotky, co měli na zdech, ale zaslechla jsem Amy rozhovor s její mámou. Vím, že se poslouchat nemá, ale zajímalo mě, jestli to její mámě nebude opravdu vadit.

„Prostě jí to dlužím, máme hodně pokojů, tak proč ti to tak vadí?" Řekla mírně rozčíleně Amy. Věděla jsem, že to nebude tak lehký.

„Protože nejsme žádný hotel pro bezdomovce." Řekla jí na to její máma a já trošku zesmutněla. Chápu to. Nechtějí mít v domě cizí lidi, jen nevím, kam teď půjdu.

„Tohle nebudu poslouchat. Bude bydlet u mě v pokoji, takže vám to vůbec vadit nemusí." Řekla zase Amy a hned na to jsem slyšela kroky, které se blížily nahoru, a tak jsem šla zase do pokoje.

„Tak budeš spát tady se mnou. Doufám, že ti to nevadí." Řekla s širokým úsměvem Amy a já se na ni jen jemně usmála. Bylo to od ní milé.

„Ehm.. j-já.. fakt si toho vážím, ale nemusíš to dělat. Něco si najdu a navíc nechci, aby jsi se kvůli tomu hádala se svými rodiči." Řekla jsem a viděla, jak její úsměv z tváře zmizel.

„Tys to slyšela.." Řekla si spíš pro sebe a já byla ticho.

„Hele, nemusí tě trápit to, co řekla. Nemyslí to tak, jen nemá ráda, když tu někdo zůstává delší dobu, ale to mě nezajímá. Já se cítím fakt špatně za to, co jsem ti udělala, a tak to chci aspoň trošku odčinit." Pokračovala a já nevěděla, co dělat. Potřebuju teď pomoc, ale nevím, jestli je správné tady zůstat.

„Čau, potřebuju s tebou teď mluvit. Proč jsi mi vůbec neod-" Vtrhla do pokoje Katie a najednou se zarazila, když viděla mě. Já i Amy jsme byly překvapené taky. Katie jsem teď opravdu nečekala.

„Co tady ona dělá?" Zeptala se nepříjemně Katie a já nevěděla, co dělat.

„Sedí." Odpověděla Amy stejnou energií.

„To vidím, ale proč tady je?" Ptala se dál.

„Protože jsem ji pozvala." Odpověděla opět Amy a založila si ruce na hrudi.

„To si děláš srandu, ne?! Vždyť víš, co je zač!" Zvýšila hlas Katie. Já to jen sledovala, protože jsem nevěděla, co bych měla říct. Celkově nejsem člověk, co by se rád hádal.

„Vím, že je to kamarádka a kvůli tobě se s ní nepřestanu bavit. Pokud se s ní bavit nechceš, fajn, ale já jo." Řekla Amy a to mě překvapilo. Myslela jsem, že ony dvě spolu budou držet vždycky.

„C-co? To mě vyměníš kvůli téhle trosce?!" Vykřikla Katie nechápavě a já jen sklopila pohled.

„Nechci se s tebou přestat bavit, jen se budu bavit i s Amelií." Řekla Amy s naprostým klidem.

„Dokud se budeš bavit s ní, nebudu se já bavit s tebou." Řekla Katie, otočila se na patě a odešla.

„Promiň za to. O-ona taková není, jen ten rozchod s Nathanem ji dostal." Omluvila se mi Amy, i když neměla za co.

„Nemusíš se mi omlouvat. J-jen.. jsi si jistá, že to nebude problém, když tady zůstanu?" Zeptala jsem se a Amy se hned usmála.

„Ne. Ona se vzpamatuje, a kdyby ne, tak se s takovým člověkem bavit ani nechci." Odpověděla a já se na ni usmála.

„Děkuju." Řekla jsem s upřímným úsměvem a ona mi úsměv opětovala.

×××

Po delší době je tu nová část, tak doufám, že vás to pořád baví..😅❤️

x moon x