Nathan Williams

63.

Amelie Evansová

Dojeli jsme domů a já s Nathanem vůbec nemluvila. Nemohla jsem, když jsem věděla, co se chystám udělat. Nechtěla jsem mu to udělat, ale věděla jsem, že to pro něj takhle bude lepší.

„Nechceš si jít odpočinout? Muselo to být pro tebe těžký. Já nám zatím udělám něco k obědu, jo?" Navrhl Nathan a jemně se na mě usmál. Viděl, že mi není dobře, ale nevěděl, že je to částečně i kvůli něčemu jinému, než jen kvůli pohřbu.

„Děkuju, miluju tě." Řekla jsem upřímně a dala mu pusu na tvář. Hodilo se mi být na chvíli sama. Potřebovala jsem přemýšlet a všechno si promyslet.
Vešla jsem do pokoje a rovnou se převlékla do pohodlnějšího oblečení.
Lehla jsem si do postele a přemýšlela o tom, co mi otec dnes řekl. Z představy, že Nathana opustím, se mi do očí nahrnuly slzy. Věděla jsem, že to musím udělat, ale bylo o tom těžké už jen přemýšlet. Nathan je skvělý kluk.

×××

„Půjdu se vysprchovat." Oznámila jsem Nathanovi, když už jsme se oba chystali jít spát. Potřebovala jsem si dát ještě teplou sprchu před tím, než udělám to, co chci udělat.

Po delší sprše jsem šla zpátky do pokoje, abych se podívala, jestli Nathan už spí, což se mi potvrdilo. Vypadalo to, že má hluboký spánek a to se mi teď hodilo. Zavřela jsem za sebou dveře a šla opět do koupelny, abych Nathana náhodou nevzbudila. Vytočila jsem otcovo číslo a zhluboka se nadechla. Snažila jsem se zadržet slzy a moc nad tím nepřemýšlet, i když se mi to moc nedařilo.

„Haló?" Ozvalo se z telefonu a já se znovu zhluboka nadechla. Bylo to těžký, ale nutný.

„To jsem já, Am." Začala jsem a na chvíli se odmlčela.

„Pošlu ti adresu, tak tady za hodinu buď." Dodala jsem s chvějícím se hlasem a stále se snažila zadržet slzy, které se draly ven.

„Oh, tak už jsi se rozhodla?" Zeptal se, ale když jsem mlčela, pochopil to.

„Fajn, chápu. Tak jo, za hodinu tam budu." Řekl chápavě a já po tom hovor ukončila. Rukou jsem si překryla pusu, aby mě Nathan neslyšel, protože mi slzy začaly stékat po obličeji a já už to nemohla dál vydržet.
Snažila jsem se rychle uklidnit, protože jsem musela pokračovat v tom, co jsem právě začala.

V tichosti jsem vešla opět do pokoje a zbalila si do batohu jen několik věcí. Poté jsem šla do kuchyně, vzala si papír a tužku a sedla si ke stolu. Musela jsem Nathanovi napsat aspoň dopis. Musela jsem se s ním aspoň takhle rozloučit.

Po nějakých čtyřiceti minutách mi začal zvonit mobil. Rychle jsem ho zvedla a zjistila, že je to můj nevlastní otec. Řekla jsem mu, že do deseti minut budu venku a mobil zase schovala do kapsy.
Na dopis jsem napsala Nathan a dopis nechala v kuchyni na stole, aby si toho Nathan všiml.

Musela jsem se jít ještě naposled podívat na Nathana. Pořád poklidně spal. Došla jsem k němu a sehla se k němu blíž. Setřela jsem si slzu a jemně se usmála. Nezaslouží si to, co se mu právě chystám udělat, ale také si nezaslouží mít život, jaký by měl se mnou.
Rukou jsem ho jemně pohladila po tváři a naposled si ho prohlédla. Dala jsem mu letmý polibek na tvář a odešla z pokoje. Vzala jsem si batoh a všechny potřebné věci a šla ven za otcem, který tam na mě už netrpělivě čekal. Nastoupila jsem si do auta a nechala slzy téct. Srdce i žaludek se mi svíral a já měla pocit, jakoby jsem se právě vzdala svého života.

„Jsem rád, že jsi se rozhodla takhle." Řekl můj nevlastní otec s jemným úsměvem, když se rozjel. Nechtěla jsem se s ním bavit, takže jsem mu na to nic neřekla a jen se dívala ven z okénka na ubíhající cestu.