Nathan Williams

17.

Amelie Evansová

Je úterý a to znamená, že mám narozeniny. Taky to znamená, že zítra už tady nebudu, což je lepší zpráva.

Zrovna jsem si zapínala mikinu, když přišla máma do pokoje.
Měla ruku za zády a široce se usmívala.

„Všechno nejlepší." Řekla a podala mi čokoládu, kterou dostávám každý rok.

„Děkuju." Poděkovala jsem s úsměvem.

„Užij si dnešní den. Už musím do práce, tak ahoj." Řekla, a než jsem stačila něco říct, už byla pryč. Čokoládu jsem si dala do batohu. Dneska budu ve škole zase do pěti, takže si ji můžu sníst až pak.

Vzala jsem si batoh a sešla schody dolů. V kuchyni už seděl otec a pil kávu.

„Sedni si." Rozkázal, aniž by se na mě podíval. Udělala jsem to a čekala, co bude dál.

„Dneska máš narozeniny a to znamená, že ti je osmnáct. To ale neznamená, že můžeš odejít, jasný? Ať tě to ani nenapadne. Vždycky si tě najdu a věř mi, bude to horší." Řekl najednou a já se začínala cítit blbě. Rozhodně to chci pořád udělat. Pořád chci zítra odejít, jen mě ta jeho slova trošku děsí.

„A teď běž. Až přijdeš, uděláš večeři. Máma dneska přijde až v noci." Dodal a já beze slova vstala a odešla z domu. Tam jsem se teprve pořádně nadechla.

Rozešla jsem se směrem do školy a po pár minutách jsem viděla auto, které pomalu zastavovalo u mě. Když jsem se na to auto podívala, uvědomila jsem si, že je to Nathanovo auto, a tak jsem se zastavila.

„Nastup si, oslavenkyně." Křikla na mě Katie a já se zamračeně podívala na Nathana. Musel jim říct, že mám dneska narozeniny.

„D-děkuju." Poděkovala jsem, když jsem si nasedla.

„Jak se cítíš, když už ti je osmnáct?" Zeptala se Amy, která seděla vedle mě.

„N-nevím. Pořád stejně." Odpověděla jsem s uchechtnutím.

„Tady máš od nás takový malý dárek." Dodala ještě a podala mi taštičku. Byla jsem překvapená tak moc, že jsem cítila, jak mě štípou oči.

„T-to jste opravdu n-nemuseli." Řekla jsem rozpačitě. Opravdu jsem to nečekala. Je to od nich milý.

„Tohle kamarádi dělají, tak už se koukni." Řekla Katie a pozorovala mě. Nathan se díval na cestu před ním, protože řídil. Já se koukla do tašky a viděla tam krabičku. Vytáhla jsem ji a viděla, že to je parfém.

„Moc jsme ještě neměli příležitost tě poznat, takže jsme moc nevěděli, co máš ráda, tak snad se ti to líbí." Řekla Amy a mnula si ruce. Nejspíš si myslela, že se mi to nelíbí, ale líbilo. Nestalo se mi ještě, aby mi někdo cizí dal dárek k narozeninám.

„Líbí se mi. J-je to od vás opravdu moc milý. D-děkuju." Řekla jsem a rychle si utřela slzu, která mi stékala po tváři.

„To je maličkost." Řekla Amy a objala mě. Cítila jsem se tak moc dobře. Jako bych k nim patřila a měli mě rádi. Nepopsatelný pocit to byl.

×××

„Všechno nejlepší." Řekli naráz Dave s Markem, když jsme se s nimi potkali ve škole.

„Děkuju." Poděkovala jsem s upřímným úsměvem.

„Co dneska budeš dělat?" Zeptal se mě Mark.

„Ještě n-nevím. Budu doma." Odpověděla jsem s tichým uchechtnutím.

„A nechceš někam večer jít, když ti je osmnáct? Třeba to zapít nebo tak." Navrhl a prstama si projel svými světlými vlasy.

„T-to asi ne. Budu dneska spíš s r-rodinou." Odpověděla jsem a on mi na to přikývl.

„Chápu. Tak to oslav i za nás." Řekl s uchechtnutím a já se taky jemně zasmála. Nic slavit nebudu. Jen s nimi budu doma, ale to on neví.

×××

Opět sedím v knihovně a čtu si. Dneska už naposled, kdy musím čekat do pěti, abych mohla jít domů. Sice mi nevadí tady být, protože mě opravdu číst baví, ale vadí mi ten pocit, že musím čekat. Že nemůžu jít domů, kdy já chci. Proto pořád nemůžu uvěřit, že už zítra půjdu pryč. Prostě po tolika trápení se, půjdu od mého nevlastního otce pryč. Konečně. A to všechno díky Nathanovi. Kdyby mi nechtěl pomoc, nevím, co bych dělala. Sama bych to nezvládla.

Vytáhla jsem si mobil, dneska poprvé, a otevřela ho. Byla tam zpráva od Nathana. Nikdo jiný taky moje číslo nemá.

Nathan: Všechno nejlepší :D

Amelie: Děkuju. Promiň, ráno jsem si té zprávy nevšimla.

Odpověděla jsem a mobil odložila. Ne však na dlouho, protože mi hned přišla další zpráva.

Nathan: Jsi zase v knihovně?

Amelie: Jo. Dneska už snad naposled, kdy musím čekat, než budu moct jít domů.

Nathan: No tak zítra už budeš bydlet jinde, takže to je naposled :D

Amelie: Nemusí to vyjít..

Nathan: Vyjde to :)

Amelie: Tak dobře. Co na to řekla vůbec Katie? Nevadí jí to?

Nathan: Ne.. je s tím v pohodě.

Amelie: Děkuju :)

Nathan: Už budu muset jít, tak si to užij v knihovně :D

Amelie: Dobře. Děkuju :D

Potom už jsem s úsměvem mobil odložila. Jsem ráda, že to Katie vzala v pohodě. Upřímně jsem nečekala, že jí nebude vadit, když u jejího kluka budu bydlet, ale jsem za to ráda. Nevím, co bych jinak dělala. Nejspíš bych zůstala doma a nikdy se odtamtud nedostala. Moc teda nevěřím, že to zítra vyjde, ale snažím se tomu věřit. Je těžký tomu věřit, když už je to tolik let, co tam bydlím a tohle se děje a najednou, když nastoupím na novou školu, najde se kluk, který mi odtamtud pomůže. Kdo by tomu věřil.

„Ahoj, ráda čteš?" Přišla ke mně najednou paní knihovnice. Byla to už starší paní.

„D-dobrý den. Ano, baví mě to." Odpověděla jsem s úsměvem.

„Taky jsem taková byla. Zatímco ostatní se chodili bavit, já chodila do knihovny a celé hodiny si četla." Řekla a vzpomínala. Nevěděla jsem, co na to říct, a tak jsem se jen hloupě usmívala.

„No nic. Nechám tě tu si číst. Klidně sem choď častěji. Ty knížky už léta nikdo nevzal ani do ruky." Řekla a zasmála se.

„Určitě sem budu chodit častěji. Děkuju." Řekla jsem s úsměvem. Ani nevím, za co jsem děkovala. Knihovnice pak už s úsměvem odešla nejspíš zase za svůj stůl, kde si pořád četla nějakou knížku.

×××

Právě jsem došla domů, kde byla docela tma. Když jsem došla do obýváku, viděla jsem otce, jak sedí, dívá se na televizi a pije pivo.

„Kde jsi byla?" Zeptal se opilým hlasem.

„Ve škole." Odpověděla jsem nechápavě. Nemám ráda, když je opilý. Je to s ním pak ještě horší.

Když už neodpovídal, rozešla jsem se po schodech do svého pokoje, kde jsem si odložila věci a šla zpátky do kuchyně, kde jsem začala dělat večeři. Máma přijde až pozdě, takže ji dneska dělám já.

×××

Moc děkuju za 800 přečtení❤

x moon x