Nathan Williams

12.

Amelie Evansová

„Tak, co se děje?" Zeptal se a přitom se na mě díval. Nevěděla jsem, jestli mu to mám říct nebo ne. Teď jsem ale strašně moc chtěla. Chtěla jsem mu říct úplně všechno a nevím proč. Ani nevím, proč jsem s ním sem šla. Taky nechápu, jak to otec mohl mámě udělat a nevím, jestli jí to mám říct. Prostě nevím nic.

„Nevím, co chceš slyšet." Řekla jsem a dívala se dolů.

„Pravdu. Proč jsi brečela, a proč jsi vůbec byla v tý knihovně." Vysvětlil a já na sobě pořád cítila jeho pohled.

„Byla jsem tam, protože jsem doma řekla, že jsem v úterý a ve čtvrtek ve škole do pěti. Neřekla jsem jim, že s tebou dělám jen úkol, takže tam teď musím být ty dny pořád do pěti." Řekla jsem popravdě. Prostě to ze mě vypadlo a já se kvůli tomu necítila špatně.

„Proč?" Zeptal se nechápavě.

„To je složitý. Prostě otec nechce, abych se s někým bavila." Řekla jsem další věc z mého života. Nevím, proč jsem mu to řekla, ale už jsem to ze sebe musela dostat.

„Nechce, abych měla s někým nějaký kontakt, aby ten člověk nezjistil, co mi dě-" Pokračovala jsem, ale hned se zarazila. Právě jsem mu chtěla říct, že mě bije. To přece nemůžu. Hned jsem se vrátila do reality a uvědomila si, co dělám.

„To on ti to dělá?" Zeptal se nevěřícně se zamračeným obličejem. Sakra.

„Tohle jsi neměl vědět. Promiň, já radši p-půjdu." Řekla jsem nervózně a vstala. Nemůžu riskovat, že i jemu něco otec udělá.

„Chci to vědět. Tohle není v pohodě, Amelie. Řekni mi to celý." Řekl a chytl mě za ruku. Podívala jsem se, jak mě drží, a pak na něj. Viděla jsem, že mi chce pomoc, ale nechápala jsem proč. Proč by pomáhal někomu cizímu.

„O-on.. udělá ti něco, když to budeš vědět." Řekla jsem s rozklepaným hlasem a zase si sedla.

„Nezjistí to. Chci ti pomoc." Řekl a vypadal, že to myslí vážně. Mně se do očí vehnaly slzy. Už dlouho jsem tohle nezažila. To, že by se o mě někdo zajímal a chtěl mi pomoc.

„On tě bije?" Zeptal se Nathan po chvíli ticha. Já jen nejistě přikývla.

„To nechápu. Vždyť to je tvůj táta." Řekl nechápavě.

„Nevlastní." Vysvětlila jsem a ironicky se usmála. Jedna slza už mi stékala po tváři a já ji hned setřela.

„Můžu se jít opláchnout do koupelny?" Zeptala jsem se hned na to, protože jak jsem brečela, měla jsem ulepenou tvář a make-up na tom nebyl zrovna nejlíp.

„Jo, jasně. Za rohem je koupelna." Řekl a prstem ukázal, jakým směrem mám jít.
Došla jsem tam a podívala se na sebe do zrcadla. Vypadala jsem hrozně. Rychle jsem pustila vodu a všechno z obličeje smyla. Sice mi teď šla vidět modřina pod okem a měla jsem červenou tvář od té facky, ale stejně už to ví, takže to je jedno.
Rozhlédla jsem se po místnosti. Byla skoro celá bílá. Taková útulná. Vlastně celý jeho byt vypadal tak čistě a útulně. Tohle jsme my doma neměli. Z Nathanova bytu šel cítit klid. To se o našem domě říct nedalo.

Vyhrnula jsem si tričko a podívala se na velkou modřinu, kterou jsem měla pomalu přes celý břicho. Pomalu jsem si na ni sáhla a hned na to sykla bolestí. Bolelo to.

Vyšla jsem z koupelny a šla zpátky za Nathanem. Prohlížel si můj obličej a mračil se u toho.

„Jak ti to může dělat?" Zeptal se, ale spíš jen tak pro sebe.