Nathan Williams

27.

Amelie Evansová

Po výslechu, který trval hrozně dlouho, jsem se dostala k Nathanovi, který tady na mě trpělivě čekal.

„Tak co?" Zeptal se hned, když jsem vyšla z malé místnosti.

„Za dva týdny bude soud. Otec zatím bude držen ve vězení, takže mi prej nic udělat nemůže." Vysvětlila jsem Nathanovi ve zkratce a sedla si na židli. Neměla jsem z toho dobrý pocit. Bála jsem se toho, co udělá otec, až se uvidíme u soudu.

„Tak to je dobrá zpráva, ne?" Řekl Nathan s úsměvem.

„J-jo.. jen s-se bojím." Přiznala jsem nesměle.

„Tak už vás nechám být. Můžete jít domů, jen vám do pár dnů přijde dopis, abyste se dostavili oba dva k soudu." Vyšel z místnosti policista, a tak jsem se zvedla.

„Děkujeme." Řekl Nathan a potřásl si s ním rukou. To samé jsem udělala i já, a poté jsme se vydali ven z téhle budovy.
Viděli jsme, jak někteří policisté nastupují do auta a někam odjíždí. Myslím si, že jeli pro mého otce, protože mi ten policista řekl, že pro něj hned pojedou. Naštěstí mu mé modřiny na těle stačily, jako důkaz.

„Pojedeme domů, ne?" Zeptal se Nathan, a tím mě vytrhl z přemýšlení.

„Domů?" Zeptala jsem se s uchechtnutím.

„No.. myslel jsem ke mně, ale bydlíš tam taky, tak proto jsem řekl domů." Řekl s uchechtnutím a poškrábal se na zátylku. Nejspíš si až teď uvědomil, co řekl.

„J-jo.. jasně. Tak p-půjdem." Řekla jsem, a tak jsme se vydali k jeho autu. Do školy už dneska nepůjdem, protože už máme mít stejně jen jednu hodinu.

Nasedli jsme do auta a asi po minutě Nathanovi začal zvonit mobil.

„Ahoj.. ne, musel jsem něco vyřídit.. pak ti to vysvětlím.. dneska?.. tak fajn.. jo.. ahoj." Slyšela jsem, co říkal, a poté vypnul telefon.

„Katie se dneska staví. Doufám, že ti to nevadí." Řekl směrem ke mně s omluvným výrazem.

„Jasně, že nevadí. Pořád je to tvůj byt a navíc ji ráda uvidím." Řekla jsem s úsměvem a on mi na to jen přikývl.

×××

„Ahoj." Řekla Katie, která právě vstupovala do bytu a na tváři jí hrál úsměv od ucha k uchu.

„Ahoj." Pozdravila jsem ji taky a Nathan ji místo pozdravu políbil.

Nathan jí něco řekl, ale neslyšela jsem co, protože jsem byla v obýváku a oni u dveří.

„Jak se ti tady bydlí?" Zeptala se mě Katie a přisedla si ke mně. Nathan si sedl na křeslo naproti nám.

„Dobře. Je to hezký byt." Odpověděla jsem a mnula si ruce.

„Není na tebe Nathan moc zlý?" Pokračovala a zasmála se.

„N-ne." Řekla jsem, taky se zasmála a nejistě se podívala na Nathana. Ten se taky zasmál, ale taky mu to moc vtipný nepřišlo.

„Jo.. ehm.. Mark chtěl, abych se zeptala, jestli by jsi s ním někdy někam nezašla." Řekla nejednou Katie a já na ní jen překvapeně koukala. Nevěděla jsem, co říct.

„No.. j-já.. to.. a-asi.." Snažila jsem se ze sebe něco dostat, naštěstí ale za mě odpověděl Nathan a zachránil mě.

„No on by se s ní akorát tak vyspal a to by bylo všechno." Když to Nathan dořekl, tak se zasmál. Chtěl si z toho udělat srandu, aby odpoutal pozornost a já tak nemusela odpovídat. Poznala jsem to.

„No to je pravda." Přiznala Katie a taky se zasmála. Já směrem k Nathanovi naznačila rty děkuju tak, aby to Katie neviděla. On mi věnoval jen úsměv a dál se věnoval Katie.

×××

Katie už odešla a já právě sedím na posteli. Nathan je v obýváku a něco tam dělá.
Přemýšlela jsem o tom, co se všechno stalo v posledních dnech. Stalo se toho nějak moc na tři dny. Vrátila jsem se k otci, Nathan mě odtamtud znovu dostal a já udála svého nevlastního otce na policii. Ten strach, co jsem pociťovala tyhle dny byl nepopsatelný. Když jsem ho viděla ve dveřích třídy, i když jsem mluvila k policajtovi. Všechno bylo tak stresující a mohlo se všechno každou chvíli pokazit.

„Am?" Vyrušil mě Nathanův hlas. Stál ve dveřích a díval se na mě.

„No?" Řekla jsem a nasadila úsměv.

„Je všechno v pořádku?" Zeptal se a lehce se mračil.

„J-jo. Proč by nebylo?" Zeptala jsem se a nechápavě se na něj dívala.

„No stojím tu už chvíli a asi jsi mě neslyšela. Nad čím jsi přemýšlela?" Vysvětlil a přišel si sednout ke mně.
Můj úsměv opadl a já hlavu sklopila.

„Nad tím, co všechno se stalo za tyhle tři dny." Odpověděla jsem popravdě.

„Nějak nevěřím tomu, že se to podaří. Sice je teď otec ve vězení, ale pořád cítím strach. Jako bych před ním nebyla nikdy v bezpečí." Pokračovala jsem a zhluboka se nadechla. Bylo to těžký, ale byla jsem ráda, že o tom můžu s někým mluvit.

„Jsi tady a on za mřížemi. Fakt se nemáš čeho bát." Řekl povzbudivě a jednou rukou mě objal kolem ramen.

„J-já vím.. děkuju." Řekla jsem s jemným úsměvem a podívala se na něj. Díval se na mě a už nic neříkal.
Všimla jsem si, že sedíme blízko, ale nevadilo mi to, i když mělo.
Najednou svou ruku přemístil k mému obličeji a dal mi pramínek mých vlasů za ucho.

„C-co to děláš?" Zeptala jsem se zmateně a pořád se dívala do jeho očí. Na venek jsem byla klidná, jen se mi potily ruce. Vevnitř jsem však nevěděla, co mám dělat dřív. Srdce mi bušilo strašně rychle a dech jsem měla nepravidelný. Nevěděla jsem, co se to děje.

„Jen něco zkouším." Řekl potichu a na vteřinu se podíval na moje rty. Poté oči nasměroval zpátky na mé oči. Začal se pomalu přibližovat ke mně. Když už byl skoro úplně u mě a stačilo jen trošku a dotkl by se mých rtů, zpanikařila jsem a rychle od něj odstoupila.

„To-tohle by nebylo správný." Vydala jsem ze sebe a dala si vlasy za ucho.

„J-jo.. to je pravda. Promiň, byl to špatný nápad." Souhlasil se mnou a vstal z postele.

„Promiň." Omluvil se a odešel z pokoje. Já za ním hned zavřela dveře a rukama se chytla za hlavu. Nechápala jsem, že se to málem stalo. Že jsme se málem políbili s Nathanem. S Nathanem, který má přítelkyni. Nevěděla jsem, co dělat. Měla bych o tom říct Katie?

Nathan Williams

Vyšel jsem z pokoje a rovnou si sedl na sedačku. Byl jsem zmatený sám ze sebe. Vždyť mám holku, co to dělám? Naštěstí se nic nestalo, ale stejně. Chtěl jsem to udělat a to mě mate.

×××

Pište do komentářů, co byste třeba chtěli změnit na mém psaní. Budu za to ráda😅❤

x moon x