Nathan Williams

3.

Amelie Evansová

Právě nám skončila poslední hodina a já se mám setkat s těmi lidmi. Já vím, neměla jsem s tím souhlasit, ale prostě jich bylo pět. Ty jejich pohledy, naléhavost a navíc.. nechtěla jsem začít v téhle škole zase jako ta, která nemá kamarády. Chtěla jsem jen trávit čas i s někým jiným, než s mým otcem a mámou. Vím ale, že jsem udělala chybu. Vůbec jsem v tu chvíli nepřemýšlela a prostě souhlasila. Proto za nimi teď půjdu a řeknu jim, že s nima nikam nepůjdu. Musím být doma hned po škole. Nevím, čeho by byl otec schopný, kdybych nepřišla včas.

Vyšla jsem ze školy a hned se mi naskytl pohled na Katie a Nathana.

„Amelie, tady jsme!" Křikla na mě Katie a mávala na mě. S hlubokým nádechem a s tím, že je nějak slušně odmítnu, jsem se k nim rozešla.
Kde jsou ostatní?

„Chtěla jse-" začala jsem, ale byla jsem přerušena Nathanem.

„Tak rychle. Ostatní už čekají." Řekl a rozešel se i s Katie k autu. Právě jsem se jim chtěla omluvit, že s nimi nikam nemůžu jít.

„Tak pojď." Křikla na mě Amy, která ale seděla v druhém autě. Najednou se mé nohy rozhodly, že prostě půjdou k tomu autu a nasednou do něj. Naštěstí jsem vzadu seděla sama. Vepředu seděla Amy a Dave. Ostatní seděli v druhém autě.

Vůbec nechápu, co jsem to právě udělala. Nastoupila jsem ze strachu. Koukali na mě a čekali až si nastoupím. V tu chvíli můj mozek přestal pracovat a chtěl jen rychle, aby na mě přestali koukat. Větší strach jsem ale teď měla z mého otce, protože já včas domů nepřijdu. To vím už teď a to nedopadne dobře. Bojím se toho, co udělá. Začaly se mi potit ruce z toho stresu. Byla jsem nervózní i z nich, protože jsem je vůbec neznala.

„J-já.. měla bych jít domů. Omlouvám se, ale říkala jsem, že musím být doma brzo." Řekla jsem rozpačitě a vysloužila si tak nechápavý pohled od Amy.

„Co blázníš? Vždyť už tam jedem. Rodiče budou v pohodě." Řekla s uchechtnutím a pohled obrátila opět dopředu. Já se jen nadechla, a pak dlouze vydechla.
To nějak zvládnu.

Asi po deseti minutách jsme dojeli na místo. Všichni jsme vystoupili z auta a šli směrem ke kavárně. Popravdě jsem v kavárně nebo obecně někde takhle v restauraci nebo tak, nebyla od svých deseti let. Od mých deseti let se ukázala pravá stránka mého nevlastního otce a já nesměla nic. Poznal se s mámou, když mi bylo šest, ale to se choval jako andílek. Chodili jsme pořád někam, byl milý, ale jakmile mi bylo deset, všechno se změnilo.

„Jsi v pohodě?" Zeptala se Katie, a tím mě vytrhla z mého přemýšlení.

„J-jo, jasně." Řekla jsem hned a jemně se usmála.

„Tak co si dáte všichni?" Zeptal se Mark a podíval se na nás. Všichni něco začali diktovat. Já ani nevěděla, co tu mají.

„A ty, Amelie?" Koukl se na mě a já zpanikařila. Nemám ráda, když se mě někdo na něco ptá a já nevím, co odpovědět.

„No.. já nevím." Řekla jsem, abych nevypadala ještě víc trapně.

„Tak já ti něco vyberu. Takový překvápko." Řekl a mrkl na mě. Já automaticky sklopila pohled.

„Sednem si sem." Řekl Nathan, a tak jsme si všichni sedli na to místo, kam ukázal.

„Jaký máš vůbec příjmení?" Zeptal se Dave. Sice se to už zmínilo na hodině, ale když jsem chtěla odpovědět, odpověděla za mě Amy.

„Evansová. Učitelka to říkala na hodině." Řekla s protočením očí a rukou si prohrábla své blonďaté vlasy.

„Tak jsem ji neposlouchal." Řekl na svou obranu Dave. Všichni tam spolu tak nějak mluvili. Já nevěděla, jak se zapojit a hlavně jsem nemohla přestat myslet na to, co bude až přijdu domů. Necítila jsem se tam příjemně. Byla jsem nervózní. Přece jenom.. jsou to pořád cizí lidi.