Nathan Williams

59.

O dva měsíce později..

Amelie Evansová

Právě jsem v koupelně a dávám si na obličej make-up. Dneska mě totiž Nathan bere do divadla, tak chci vypadat dobře.
Vlasy jsem si dala do drdolu a oblékla si dlouhé černé šaty.

Vyšla jsem z koupelny a mohla hned vidět Nathana v obleku. Když mě viděl, hned si stoupl a usmál se na mě. Úsměv jsem mu oplatila a šla k němu blíž.

„Vypadáš nádherně." Řekl a po rameni sjel až k mé dlani, za kterou mě chytl. Uculila jsem se nad tím, co mi právě řekl a tiše mu řekla děkuju.
Na to jsme se s Nathanem krátce políbili.

Vzala jsem si kabelku, a poté jsme potichu vyšli ven. Šli jsme k autu, a když jsme k němu došli, Nathan mi otevřel dveře jako pravý gentleman. Pousmála jsem se nad tím a nastoupila si do auta. Nathan nastoupil hned taky a rovnou se i rozjel směrem k divadlu.

Po nějakých deseti minutách jsme byli na místě a vystoupili z auta. Ani nevím, na co jsme měli jít. Nathan něco vybral, tak doufám, že mě to bude bavit. V divadle jsem nikdy nebyla, takže se těším.

×××

Byli jsme tak v půlce vystoupení, když mi začal zvonit mobil. Všechny pohledy se ztrhly na mě a já se snažila co nejrychleji mobil najít a zvednout. Zapomněla jsem si ho totiž vypnout.
Bylo to neznámé číslo, což mě překvapilo, a tak jsem vstala a šla rychlým krokem ven. Nathana jsem tam nechala nechápavě sedět.

„Ano?" Řekla jsem do mobilu a čekala, kdo se ozve.

„Dobrý den, mluvím se slečnou Amelií Evansovou?" Ozval se jemný a milý hlas nějaké paní.

„Ano, to jsem já." Odpověděla jsem trochu nechápavě a čekala na to, co se bude dít dál. Mezitím se tu objevil i Nathan, který se na mě jen nechápavě díval.

„Jde o vaši matku. Předávkovala se léky. Zatím nevíme, jak to s ní je. Možná by bylo dobré, kdybyste sem přijela." Oznámila mi a já celá stuhla. Nechtěla jsem si připustit, že je to pravda. I když se s ní vůbec nevídám, pořád ji mám ráda. Je to moje máma, a i přes všechny neshody bych ji nikdy nechtěla ztratit.

„J-jo.. hned tam budu." Řekla jsem pořád zaraženě, a když mi řekla adresu nemocnice, hovor jsem vypla.

„Co se děje?" Zeptal se hned Nathan, který pořád nechápal, co se děje, a já se na něj podívala.

„M-áma.. je v nemocnici. Předávkovala se." Odpověděla jsem hned a cítila, jak se mi slzy draly ven z očí. Nathan nejprve vypadal také zaraženě, ale hned na to si mě přitáhl do objetí.

„Chceš jet za ní?" Zeptal se po chvíli a trochu se ode mě odtáhl, aby na mě viděl. Já jen s červenými oči přikývla na souhlas, a tak jsme se hned vydali k autu. Nathan jel docela rychle, ale to mi nevadilo. Chtěla jsem tam být co nejrychleji.

Vystoupili jsme z auta a šli rovnou do nemocnice.

„Dobrý den, hledáme paní Evansovou. Jsem její dcera." Řekla jsem hned sestřičce, aby mi řekla, na jakém pokoji je.

„Oh, ano. Je to pokoj jedenáct." Řekla a já bez dalšího slova šla po schodech nahoru. Nathan byl hned za mnou.
Došla jsem k pokoji jedenáct a vešla dovnitř. Byla tam. Ležela a měla zavřené oči. Zrovna u ní byl doktor a něco si zapisoval.

„Dobrý den." Pozdravil ho Nathan a já to hned zopakovala.

„Dobrý den, vy jste její příbuzní?" Zeptal se doktor a já přikývla.

„Jsem její dcera." Odpověděla jsem a doktor přikývl.

„Zatím nemáme bohužel žádné výsledky, ale hned jak je budeme mít, budeme vás informovat." Oznámil nám hned. Nemohla jsem se uklidnit. Bála jsem se o ni.

„Děkujeme." Řekl Nathan za nás oba a doktor po té s jemným úsměvem odešel. Přišla jsem blíž k mámě a chytla ji za ruku. Slzy se mi opět začaly drát ven. Jen jsem u ní klečela a držela jí její ruku. Nathan byl u mě a hladil mě po zádech. Jsem ráda, že je tu se mnou.

×××

Uběhla hodina a my s Nathanem byli pořád v nemocnici. Seděli jsme na chodbě a čekali, jestli se něco změní, ale zatím nic. Máma se pořád neprobrala a výsledky také ještě nebyly. Byla jsem ve strašným stresu.

„Nechceš si jít pro kávu?" Zeptal se Nathan a dal mi pryč z obličeje pramínky, které mi vypadly ven.

„Jo, kávu bych si docela dala." Odpověděla jsem a věnovala mu jemný úsměv. Ten mi Nathan hned oplatil. Je už deset hodin večer a my jsme docela unavení. Jsme tu pořád v tom oblečení a vůbec nevíme, kdy půjdeme domů.
Šli jsme si tedy oba pro kávu, abychom nebyli až tak unavení. Došli jsme zpátky před pokoj, a když jsem viděla, kdo tam právě taky přišel, celá jsem ztuhla. Přísahám, že mi srdce přestalo tak na dvě vteřiny bít. Nemohla jsem uvěřit, že ho znovu vidím. Když ho můj pohled spatřil, všechny pocity se vrátily. Jako by nikdy neodešel.
Můj nevlastní otec se na mě také díval překvapeně, a když jsem se podívala na Nathana, byl překvapený taky.

„Amelie." Vyslovil mé jméno a krev v mém těle ztuhla ještě víc.

„Jakože jsi tady?" Zeptal se ho Nathan se naštvaným výrazem, a tak upoutal jeho pozornost na sebe. Nezmohla jsem se ani na jedno slovo.

„Říkal jsem ti, že se odtamtud dostanu." Řekl směrem k Nathanovi s jemným úsměvem na tváři a já se stále snažila pochopit, co se to právě děje.

„Amelie, co se stalo mámě?" Zeptal se mě možná až se smutným výrazem. Jestli to hrál, nedokážu říct. Začal se ke mně přibližovat, ale já začala instinktivně couvat. Strach mi nedovolil být silná a statečná.

„Ale notak." Řekl a pořád se přibližoval. Zastavil se, když si přede mě stoupl Nathan, který byl pořád naštvaný.

„Nepřibližuj se k ní." Přecedil mezi zuby Nathan a můj nevlastní otec vypadal docela překvapeně. Poté se beze slova otočil a šel do pokoje, kde ležela máma.

„Jsi v pohodě?" Otočil se ke mně hned Nathan a všechna zlost z něj vypršela.
Já hlavou kývla na nesouhlas a přišla k němu blíž. Nebyla jsem v pohodě. Moje máma se předávkovala a můj nevlastní otec je venku z vězení.
Nathan mě silně objal a já mu jen brečela do hrudi.

„On se tě ani nedotkne." Snažil se mě uklidnit Nathan a při tom mě hladil po zádech a dával mi polibky na hlavu.

×××

Tak je tu další část. Co na ni říkáte?😄
Jinak si všichni užijte prázdniny!🥰🖤

x moon x