Nathan Williams

11.

Amelie Evansová

Je úterý a já si opět musím dát na obličej make-up. Dneska ale musím trošku víc, protože otec včera přišel domů opilý a vybil si zlost na mně.

×××

„Tak teď Nathan a Amelie." Řekla učitelka a podívala se na nás. My se zvedli a šli k ní i s úkolem, který jsme dělali dva týdny.
Necítila jsem se nejlíp, když jsem musela stát před celou třídou. Nemám ráda, když na mě někdo kouká a teď se na mě koukalo docela hodně očí.

„Hm.. docela zajímavé. Dám vám za to dvojku, protože jste to neměli lepší, než Laura s Julií." Řekla učitelka nakonec a já se usmála. Nathan už se usmíval jako sluníčko a plácl si se mnou, když jsme si šli zase sednout do lavice. Byla jsem ráda za tu známku. Dali jsme si na tom docela s Nathanem záležet a dvojka je dobrá známka.

×××

Právě nám skončila škola a já jdu rychlým krokem domů. Musím být ve tři zase ve škole. Jen mám docela hlad, tak si jdu jen něco vzít. Sice už s Nathanem nepracujeme na žádném úkolu, ale v úterý a čtvrtek musím být pořád do pěti ve škole. Nemůžu doma říct, že nám to najednou zase změnili. Nemůžu riskovat to, že otcovi to bude připadat divné a zavolá do školy, takže jdu teď rychle domů, a pak zase do školy.

Konečně jsem dorazila celá udýchaná domů a zjistila, že nikdo doma není, za což jsem byla ráda. Batoh jsem nechala u dveří a šla rovnou do ledničky, kde jsem si vzala něco k jídlu. Rozhodla jsem se to sníst doma, tak jsem si sedla ke stolu.

Když jsem dávala talíř do dřezu, slyšela jsem odemykání dveří, tak jsem se tím směrem taky podívala.
Najednou do domu vešel otec, ale nebyl sám. Byla s ním nějaká ženská, která se okolo něj rukama věsila.

„Ne, nikdo doma není." Řekl otec a zasmál se. Nejspíš jí odpovídal na nějakou otázku. Ona se jen laškovně chichotala. Nechápavě jsem je sledovala.

„Co to-" Začala jsem mluvit, ale nedořekla jsem to, protože se na mě oba překvapeně podívali.

„Co tady děláš?" Zeptal se otec zamračeně.

„Jen jsem si pro něco přišla. Kdo to je?" Zeptala jsem se hned a mračila se. Byla jsem překvapená z toho, že jsem z něj neměla strach.

„To tě zajímat nemusí. A teď vypadni." Řekl klidně a usmál se na tu blondýnku. Ano, byla to blondýnka.

„Ty podvádíš mámu?!" Zakřičela jsem. Opět jsem byla překvapená sama sebou. Tohle bych si normálně nedovolila. Viděla jsem, jak se otcovi napnul obličej a začínal být rudý.

„Jo, přesně tak. A jestli jí něco řekneš, nedopadne to s tebou dobře a s ní taky ne, takže si rozmysli, co uděláš." Začal mi vyhrožovat potichu, když byl u mě, aby ho ta ženská neslyšela. Nemůžu tomu uvěřit. Jak to mohl mámě udělat? To je takový hajzl.

„Jak jsi mohl?" Řekla jsem už klidněji, ale se slzami v očích.

„Řekl jsem, ať vypadneš." Přecedil přes zuby.

„Ne! Nemůžeš to mámě udělat!" Křičela jsem a slzy mi už tekly proudem.

„Tak jo, já už půjdu." Řekla ta ženská, jejíž jméno nevím, a nechápavě odešla.

„Vidíš, co jsi udělala?! Tohle jsi dělat neměla!" Začal křičet už i otec a moje srdce se rozbušilo o něco víc. Strach nastoupil hned po rozbušení srdce.
Napřáhl ruku a poté už jsem vnímala jen štiplavou bolest na mé tváři. Samozřejmě jsem to neustála, takže jsem spadla na zem.
Sklonil se ke mně a zvedl mou bradu tak, abych se mu dívala do očí.

„Tohle je nic oproti tomu, co bych ti udělal, kdybys to řekla tvojí mámě." Řekl klidně a usmál se. Poté s mou hlavou trhl a flusnul na mě. Já si to se znechucením utřela a nemohla zabránit slzám. Když otec vstal, nemohl si odpustit kopnout mě do břicha, a poté ještě do nohy. Jelikož měl boty, bolelo to o něco víc. Já sykla bolestí a držela se za břicho. Otec si vzal klíče a s bouchnutím dveří odešel z domu.

Nemůžu tady být. Musím pryč. S bolestí jsem se zvedla ze země, vzala si batoh a odešla z domu. Rozhodla jsem se jít do knihovny. Je tam klid, nikdo tam nechodí a můžu si třeba něco přečíst, i když na to zrovna náladu nemám.

Nathan Williams

Zrovna jsem šel z oběda ze školy, ale zastavil jsem se před knihovnou. Sice už s Amelií neděláme ten úkol, ale něco mě táhlo se tam podívat. Prostě mě zajímalo, jestli tam náhodou nečeká, než přijdu, abychom mohli pokračovat v úkolu, i když to je blbost, když jsme z něj dneska dostali známku.

Najednou jsem tam prostě vešel. Nic mi to neudělá. Pozdravil jsem knihovnici, jako obvykle a šel dozadu, kde je místo na sezení. Seděla tam, což mě překvapilo. Zapomněla snad, že už neděláme ten úkol?

Šel jsem k ní blíž a až teď si všiml, že brečí. Zamračil jsem se a sklonil se k ní.

„Amelie..?" Řekl jsem, aby věděla, že tam jsem. Ona se lekla, hned si utřela slzy a usmála se.

„C-co tady děláš?" Snažila se znít v pohodě.

„Co se děje?" Zeptal jsem se a snažil se najít odpověď v jejím obličeji. Měla červený ubrečený oči a vypadala unaveně.
Snažila se dál usmívat, ale najednou si schovala hlavu do dlaní a já už jen slyšel tiché vzlyky. Jen jsem si povzdechl, sedl si vedle ní a jednou rukou ji objal.

„Pojď." Řekl jsem po chvíli a vstal. Ona se na mě nejistě podívala.

„K-kam?" Zeptala se a další slza se jí kutálela po tváři.

„Pojedem ke mně. Tam mi to řekneš. Vidím, že něco není v pohodě." Vysvětlil jsem a viděl, jak přemýšlí. Po chvíli vstala, vzala si batoh a šla v tichosti vedle mě k mému autu. Nastoupili jsme. Pořád v tichosti. Cesta ubíhala taky v tichosti a mně z toho trošku začínalo hrabat. Chtěl jsem vědět, proč brečela. Proč vůbec byla v té knihovně, když už měla být doma. Ona se však jen dívala z okna.

Oba jsme vystoupili z auta a já ji vedl do mého bytu. Po tom, co do něj vstoupila, jsem za námi zavřel dveře. Prohlížela si to tu, jakoby to bylo nějaké muzeum. Pomalými kroky pokračovala v cestě a pořád si všechno s údivem prohlížela.

„Chceš něco k pití?" Zeptal jsem se a ona se na mě hned otočila. Hlavou kývla na nesouhlas, a tak jsme šli do obýváku.
Sedl jsem si a očima jsem ji pobídl, aby si taky sedla. To udělala.

„Tak, co se děje?" Zeptal jsem se a sledoval každý její pohyb. Nejistě se podívala na svoje nohy, mnula si ruce, zapřemýšlela se a zhluboka se nadechla.

×××

x moon x