Nathan Williams

52.

Nathan Williams

Už tak dvě hodiny sedím na sedačce a jen přemýšlím. Nevím, kam Am šla. Snažím se jí každou chvíli dovolat, psát, ale nezvedá mi to, ani neodepisuje.

Najednou mi přišla zpráva a já se hned podíval, od koho je. Doufal jsem, že bude od Am, ale byla od Amy.

Amy: Amelie je u mě, ale neříkej jí, že jsem ti to řekla.

Když jsem si zprávu přečetl, objevil se mi na tváři úsměv. Byl jsem rád, že vím, kde je a hlavně jsem byl vděčný Amy za to, že mi to řekla.

Nathan: Díky.

Odepsal jsem jí krátkou zprávou a mobil odložil. Sice nechápu, jak se Am dostala k Amy, ale jsem rád, že tam je.

×××

Právě jsem venku a snažím se nejít za Am. Chci s ní mluvit. Vysvětlit jí to. Vidět ji.

Nakonec jsem stejně došel k domu, kde bydlí Amy a díval se do rozsvíceného pokoje, kde by měla být Amy. Došel jsem ke dveřím a zazvonil.

„Oh, ahoj, Nathane." Otevřela mi dveře máma Amy.

„Dobrý den. Je Amy doma?" Pozdravil jsem ji a rovnou se zeptal na otázku, na kterou jsem odpověď už věděl.

„Jo, je nahoře." Odpověděla mi a pozvala mě dál. Já s poděkováním odešel rovnou nahoru. Zaklepal jsem na dveře, a když se od Amy ozvalo slovo dále, otevřel jsem.

„Nathane?" Řekla překvapeně a já se snažil očima najít Am, ale nikde jsem ji neviděl.

„Kde je?" Zeptal jsem se. Oba jsme věděli, o kom mluvím.

„Co tady děláš?! Říkala jsem ti, že nemá vědět, že víš, kde je." Řekla rozčíleně.

„Já vím, ale já s ní potřebuju mluvit." Řekl jsem upřímně a čekal, až mi řekne, kde je.

„Nemůžeš tady být. Nebude mi už vůbec věřit! Běž pryč. Dělej, než se vrátí." Řekla zase Amy a rukama mě strkala ven ze dveří.

„C-co tady děláš?" Ozval se jemný hlas za mými zády a já hned věděl, komu patří. Otočil jsem se a viděl tam stát Am. Zrovna vyšla z koupelny. Na hlavě měla drdol a na sobě kraťasy a delší tričko.

„J-já.. chtěl jsem s tebou mluvit." Odpověděl jsem a doufal, že si se mnou v klidu promluví.

„Jak věděl, kde jsem?" Ignorovala mě a zeptala se Amy na otázku.

„Promiň, nechtěla jsem, aby se bál, tak jsem mu napsala, že jsi u mě." Odpověděla Amy a Am se rozešla do pokoje. S Amy jsme tam šli taky. Nevěděl jsem, jestli mám něco říct, nebo být radši ticho.

„Tak já vás tady nechám." Řekla Amy najednou, pomalu odešla z pokoje a zavřela za sebou dveře. Najednou jsem byl nervózní. Zůstali jsme tady jen my dva a já nevěděl, co říct. Nikdy se mi tohle u žádný holky nestalo. Bál jsem se, že o ni přijdu už napořád.

Am ke mně byla otočená zády a skládala nějaké oblečení. Vůbec jsem nevěděl, jak mám začít.

„Můžeme si o tom všem promluvit?" Zeptal jsem se a snažil se, abych zněl vyrovnaně.

„Tak mluv." Řekla Am a otočila se ke mně.

„Mrzí mě, že jsem tě zklamal. V tu dobu, kdy jsem to Katie řekl, jsem o tom nepřemýšlel. Chtěl jsem zachránit vztah a vůbec jsem nevěděl, co pro mě budeš znamenat za několik měsíců." Začal jsem a čekal na nějakou reakci od Am.

„Takže když pro tebe člověk nic neznamená, tak porušíš slib?" Řekla mírně naštvaně.

„Ne.. tak jsem to nemyslel.. prostě.. nevěděl jsem, komu mám vyhovět. Katie si myslela, že s tebou něco mám. Musel jsem jí to říct. Nevěděl jsem, že by udělala něco takovýho." Řekl jsem zase já a díval se na ní. Dívala se někam dolů, takže jsem jí neviděl do obličeje. Nic neříkala a to mě ještě víc znervózňovalo.

Šel jsem k ní blíž a všiml si slzy, která jí stékala po tváři. Bolelo mě ji takhle vidět a vědět, že je to kvůli mně.
Zvedl jsem ruku a slzu ji z obličeje setřel. Pořád se na mě nepodívala.

„Am, vždyť víš, že bych ti nikdy nechtěl ublížit." Řekl jsem a jednu ruku jí dal na tvář, po které jsem ji palcem hladil. Am měla pořád sklopenou hlavu.

„Miluju tě." Zašeptal jsem směrem k ní a viděl, jak k sobě stiskla víčka. Díval jsem se na ní a čekal, až něco řekne nebo udělá.

„M-mohl bys, prosím, u-už jít?" Řekla najednou a to mě zarazilo. Myslel jsem, že se to nějak vyřeší. Že mi odpustí nebo aspoň se mnou bude mluvit. Chvíli jsem tam ještě jen stál a díval se na ni. Je těžký odejít od člověka, kterého milujete. Když se na mě pořád ani nepodívala, zhluboka jsem se nadechl, dal jí krátkou pusu na hlavu a pomalu odešel. Když jsem zavřel dveře od toho pokoje, musel jsem se znovu zhluboka nadechnout a mrkáním zahnat slzy.

„Tak co?" Zeptala se Amy, kterou jsem potkal na schodech. Na to jsem jí jen zakýval hlavou na náznak, že to nevyšlo a šel pryč. Nechtěl jsem se o tom teď bavit.

Amelie Evansová

„Jsi v pohodě?" Zeptala se Amy, která přišla hned po tom, co Nathan odešel. Nedokázala jsem s ním mluvit. Začala jsem vzpomínat na to, jak mě zachránil, co jsme spolu prožili a nedokázala jsem udržet slzy.
Zakývala jsem hlavou na nesouhlas, protože mi slzy začaly stékat po tváři víc.

„Pojď sem." Řekla lítostivě Amy a přišla mě obejmout. Potřebovala jsem to.

„Chceš si o tom promluvit?" Zeptala se já jen opět zakývala hlavou v nesouhlas.

„Dobře.. půjdu nám udělat kakao. Uvidíš, bude ti líp." Řekla Amy a odešla z pokoje.

Chci Nathanovi odpustit, ale je to na mě moc brzo. Nedokážu přestat myslet na to, co udělal, i když vím, že to bylo dávno. Chtěla bych mu říct tolik věcí, ale když je u mě, nejde mi to. Nedokážu s ním mluvit, ani se na něj podívat.

×××

Moc vám děkuju za 2 000 hlasů🥰❤️ moc si toho vážím❤️

x moon x