Nathan Williams

61.

Amelie Evansová

Asi dvacet minut po tom, co Nathan odešel, mi začal zvonit mobil.

„Ano?" Řekla jsem a snažila se neznít tak, že jsem ještě před pár vteřinami brečela.

„Dobrý den, u telefonu slečna Evansová?" Řekla a já se začala obávat. Tušila jsem, že to je kvůli matce.

„Ano, to jsme já. Děje se něco?" Zeptala jsem se hned a doufala, že to jsou dobré zprávy.

„Volám kvůli vaší matce." Řekla a odmlčela se. V tichosti a nervózně jsem čekala na to, co mi řekne dál.

„Její stav se zhoršil. Možná byste sem měla přijít dokud není pozdě. Bohužel je tady jen třicetiprocentní šance na to, že přežije. Je mi to líto." Řekla doktorka a já se nezmohla ani na to, abych něco řekla. Ukončila jsem hovor a jen zaraženě koukala před sebe. Nevěděla jsem, co dělat. Nemohu jí nijak pomoct. Nathan tady není a já nevím, jak se teď dostanu do jiného města, abych aspoň ještě pár hodin mohla být se svou mámou.

S třesoucími se rukami jsem vyhledala Nathanovo číslo a zavolala mu. Bohužel zvonění jeho mobilu jsem slyšela z kuchyně. Nechal si mobil doma. Se zrychleným dýcháním jsem vstala z postele a rozhodla se, že pojedu autobusem. Sice to bude trvat déle, ale musím se tam dostat a na Nathana čekat nemůžu.

×××

Doběhla jsem do pokoje, kde ležela máma. Byl u ní nevlastní otec. Slzy mi tekly po tváři a já se dívala na mou mámu, která poklidně spala.

„Už to víš?" Zeptal se mě otec a já jen přikývla na souhlas. Měl červené oči, takže také brečel. Do dneška nevím, jestli ji opravdu miluje nebo ne. Otec se v tichosti zvedl a nechal mě v pokoji s mámou. Sedla jsem si vedle ní a chytla ji za ruku. Nechtěla jsem si připustit, že už tu nebude. V duchu jsem ale pořád doufala, že přežije. Nejhorší je ten pocit bezmoci. Nemůžu to nijak ovlivnit. Nemůžu jí nijak pomoct.

„Mohla byste, prosím, počkat na chodbě? Potřebujeme udělat další vyšetření." Řekl doktor, který právě přišel do pokoje i s dalšími doktory a sestřičkou. Utřela jsem si slzy, kývla hlavou na souhlas a odešla z pokoje ven. Otec před pokojem nebyl. Nevím, kam šel, ale já si sedla na židli a chtěla zkontrolovat mobil, jestli mi Nathan nevolal, ale zjistila jsem, že mám vypnutý mobil, protože se mi vybil. Vůbec nevím, kde teď je, ale únava mě tak moc přemohla, že jsem se nezmohla na nic víc, než na zavření očí a propadnutí do říše snů.

Nathan Williams

Vystoupil jsem z auta a běžel do nemocnice. I za tu chvilku jsem byl zase celý promočený.
Běžel jsem rovnou k pokoji, kde jsem doufal, že bude Am. Když jsem ji tam viděl sedět, oddechl jsem si a šel už pomalejším krokem k ní. Hruď se mi z toho všeho rychle zvedala, a když jsem k Am došel, zjistil jsem, že spí. Jemně jsem se nad tím pousmál a sedl si vedle ní. Rukou jsem ji pohladil po tváři a na to je probudila. Neměla moc hluboký spánek.

„Nathane?" Řekla, když se na mě rozespale dívala. Oči měla červené a vypadala unaveně.

„Jsem tady." Řekl jsem a dal jí vlasy pryč z obličeje. Am si jen sedla víc ke mně, opřela si hlavu o moje rameno a opět usla. Sice jsem vůbec nevěděl, proč sem zase jela, nebo jak se sem vůbec dostala, ale teď jsem to řešit nechtěl. Musela být hodně unavená.

Uběhla asi hodina a Am pořád spala. V dálce jsem ale viděl jejího nevlastního otce, jak jde směrem k nám. Začal jsem být mírně naštvaný. Tenhle člověk se mi hrozně hnusí.

„Ty jsi tady taky?" Zeptal se a opřel se o zeď naproti, která byla naproti mně. Pomalu jsem vstal, abych nevzbudil Am a šel dál od ní. Její otec to pochopil a šel za mnou.

„Tak co chceš?" Zeptal jsem se narovinu a díval se na něj. Na obličeji měl ten jeho přihlouplý úšklebek a já nad tím jen protočil očima.

„Já? Já ale nic nechci." Odpověděl jednoduše s uchechnutím.

„Jo, jasně. Hele, Am ti možná věří to, že jsi si všechno uvědomil a ty další blbosti, ale já ne. Nevěřím, že se lidi jako ty, mění, takže mi rovnou řekni, o co ti jde." Řekl jsem upřímně a mírně naštvaně.

„Am jsem vychoval já a já si ji taky získám zpátky. Ať to stojí, co to stojí a nemyslím si, že mi budeš chtít stát v cestě." Řekl konečně a já se na něj nechápavě díval.

„Nikdy nenechám, abys na Am vůbec někdy ještě sáhl." Řekl jsem naštvaně, ale potichu.

„Tak to se mnou budeš mít ještě těžký." Řekl se smíchem, poklepal mě po rameni a odešel pryč. Nechápu, co si vůbec myslí. Am je dospělá a doufám, že není tak naivní, aby mu věřila.

Amelie Evansová

„Tak to se mnou budeš mít ještě těžký." Řekl můj nevlastní otec, a poté odešel. Slyšela jsem všechno, protože jsem se probudila, když Nathan vstal. Nechtěla jsem uvěřit tomu, že chce, abych se zase vrátila k tomu, jak to bylo. Sice nevím, jestli mi chce pořád ubližovat, ale netušila jsem, že by ještě po tom všem chtěl, abych bydlela s ním.
Nejvíc mě však vyděsila ta poslední věta.

Nathan se rozešel ke mně a já rychle zavřela oči, aby si nemyslel, že jsem je poslouchala, i když jsem to udělala. Rukou mě hladil po vlasech a já slyšela, jak si povzdechl. Nechtěla jsem, aby se trápil a už vůbec ne kvůli mně. Myšlenka na to, že bych opět bydlela s otcem, mě děsila, ale nechci, aby se kvůli mně a mému nevlastnímu otci Nathan trápil.

×××

Rozhodla jsem se dnes vydat ještě jednu část, když jsem předtím nebyla moc aktivní. Doufám, že Vám to udělá aspoň trošku radost😄❤️

x moon x