Nathan Williams

44.

Nathan Williams

„Půjdu dolů, abych si s ní teda promluvil." Řekl jsem směrem k Am, která se už chystala ke spánku. Všichni už by měli jít spát, takže budu mít čas na to, abych si s mámou promluvil.

„Dobře." Řekla Am a na to si zývla. S uchechtnutím jsem šel dolů. Nikoho jsem neviděl, takže už spí všichni nejspíš do pokojů.

„Mami?" Řekl jsem, abych zjistil, jestli někde máma je.

„Jsem v kuchyni." Křikla nazpátek a já šel za hlasem. Zrovna utírala hadrem linku.

„Můžu s tebou mluvit?" Zeptal jsem se a rovnou si sedl ke stolu. Máma se na mě nechápavě podívala, ale přisedla si ke mně.

„O čem chceš mluvit?" Zeptala se s úsměvem.

„No.. zaslechl jsem tvůj rozhovor s tátou. Z čeho se máš léčit?" Řekl jsem narovinu. Nechtěl jsem to natahovat.

„Co? Ale ne. To jsi špatně slyšel, zlato. Nic se neděje. Z ničeho se léčit nemusím." Řekla mi na to máma se smíchem. Nechápavě jsem se na ni díval.

„Ale vždyť já vás slyšel." Řekl jsem nechápavě.

„To se ti muselo jen zdát. Opravdu se nic neděje. A teď běž spát, zítra to bude dlouhý den." Řekla máma s úsměvem a pohladila mě po tváři. S jemným úsměvem jsem jí na to přikývl, a pak už šel do pokoje, jak řekla. Věděl jsem, že mi lhala, ale nechtěl jsem to rozebírat, když jsem viděl, že o tom nechce mluvit.

„Tak co?" Zeptala se hned Am, když jsem přišel do pokoje.

„Ty ještě nespíš?" Zeptal jsem se překvapeně.

„Ne, čekala jsem na tebe." Odpověděla a já se na ní usmál.

„No.. tak máma to zapřela. Prej se mi to jen zdálo, ale vím, co jsem slyšel." Řekl jsem a sedl si na postel.

„Oh, aha. Asi o tom nechce mluvit." Řekla Am a já přikývl.

„Jo, nejspíš." Řekl jsem zase já.

„Ale teď to nebudem řešit. Půjdem spát. Po Vánocích si s ní znova promluvím." Řekl jsem s úsměvem a lehl si. Am se ke mně hned přidala. Já si ji přitáhl k sobě a snažil se usnout.

Amelie Evansová

Začala jsem se protahovat, a když jsem otevřela oči, zjistila jsem, že je ráno. Podívala jsem se na Nathana a s úsměvem si povzdechla. Bylo mi líto, že se teď dozvěděl něco, co asi úplně nechtěl. Doufám jen, že to nebude nic vážného.

Potichu jsem vstala z postele, vzala si oblečení a šla se do koupelny převléknout. Rovnou jsem se i osprchovala, umyla si vlasy a udělala svou ranní hygienu.

Sešla jsem dolů do kuchyně a viděla paní Williamsovou, jak dělá snídani.

„Dobré ráno." Řekla jsem, aby věděla, že tady jsem.  Ona se hned s úsměvem otočila.

„Dobré ráno, Amelie." Řekla nazpátek a já se usmála. Podívala jsem se z okna a viděla jen jak prší. Dneškem začínají Vánoce a venku prší.

„Dobrou chuť." Řekla paní Williamsová, když mi dala talíř s lívancemi na stůl. Vypadalo to skvěle.

„Oh, děkuju moc." Poděkovala jsem s úsměvem a sedla si ke stolu. Najednou jsme slyšely, jak už někdo běží dolů. Byla to Anna a Chris.

„Ahoj, děti." Pozdravila je paní Williamsová s úsměvem a už jim taky dala na stůl snídani.

„Mňam." Řekla s velkým úsměvem Anna a sedla si je stolu. To udělal i Chris a už se pustili do jídla.

„Tak co, těšíte se na zítřek?" Zeptala jsem se jich a dala si další sousto do úst.

„Jo! Doufám, že dostanu tu panenku. Psala jsem i dopis." Krikla Anna a já se nad tím uchechtla. Ta dětská radost je kouzelná. Chris jen přikývl. Chris moc nemluvý, jak jsem si všimla.

„Určitě pod stromečkem ráno bude." Řekla jsem a mrkla na ni.

Najednou jsme slyšeli kroky, které šly pomalu ze shora. Byl to Nathan, který ještě při cestě zýval. Tomu jsem se společně s Nathanovo mámou zasmála.

„Dobré ráno." Řekla mu jeho máma a dala na stůl další talíř s lívancemi. Nathan jí úsměvem poděkoval a sedl si k nám. Věnoval mi ospalý pohled s roztomilým úsměvem. Tím mě donutil se na něj usmát taky.

„Nathan, co jsi napsal do dopisu ty?" Zeptala se ho roztomile Anna. S pohledem upřeným na Nathan jsem čekala, co řekne.

„No.. víš, já letos dopis nenapsal. Úplně jsem na to zapomněl." Odpověděl Nathan s omluvným výrazem. Na obličeji se mi objevil překvapený výraz. Nečekala jsem tohle. Asi to mají jako nějakou tradici. Je to hezký.

„Co? Jak jsi mohl?" Řekla hned Anna naštvaně. Paní Williamsová se tomu zasmála a už si sedla taky k nám.

„Promiň." Omluvil se Nathan a já se nemohla přestat usmívat.

„Ještě to můžeme napravit. Pojď." Řekla najednou Anna. Vzala Nathan za ruku a běžela s ním nahoru.
Nathan mi před odchodem věnoval jen úsměv.

Po chvíli už přišli do kuchyně úplně všichni a já se rozhodla, když jsem dojedla, že se půjdu podívat za Nathanem a Annou.
Došla jsem nahoru a slyšela hlasy, které se ozývaly z Anny pokoje. Došla jsem k tomu pokoji a zůstala stát ve dveřích, abych je nevyrušila. Oba seděli na zemi, okolo nich byly rozházené papíry a pastelky, Nathan psal dopis, Anna mu s tím pomáhala a sama si ještě něco kreslila. S úsměvem jsem je sledovala.

„Půjdu to ukázat mámě." Řekla najednou s radostí Anna a běžela dolů. V tu chvíli si mě všiml Nathan a usmál se.

„Ahoj." Pozdravil mě s uchechnutím.

„Ahoj." Pozdravila jsem ho taky a šla k němu blíž.

„S dětmi ti to sluší." Řekla jsem s uchechnutím a sedla si naproti němu.

„Jo?" Řekl Nathan se zvednutým obočím a já přikývla.

„Chtěla bys nějaký?" Zeptal se flirtovně s úšklebek na obličeji. Já nevěděla co říct.

„Co jsi tam napsal?" Změnila jsem téma, protože jsem začínala být nervózní. Nad tím se Nathan zasmál, a když jsem mu chtěla vzít ten papír, oddálil ho ode mě.

„To se neříká. Jinak se to nevyplní." Odpověděl Nathan na mou otázku, kterou jsem měla vepsanou v obličeji.
Já jen chápavě s posměšným úsměvem přikývla.

×××

Právě pomáhám v kuchyni s jídlem, protože už za chvíli budeme večeřet.

„Tak jo, běžte se už všichni připravit, za deset minut tu všichni buďte." Oznámil pan Williams a všichni jsme se rozešli do svých pokojů. Já měla jen vyžehlené vlasy, takže jsem musela zrychlit. Když jsem došla do pokoje, šla jsem rovnou do koupelny, kde jsem si udělala jen linky a dala řasenku. Nathan pak už v pokoji nebyl, takže už musel jít pryč. Já si rychle oblékla šaty. Byly uplejší a černý. Nic takového jsem nenosila, takže jsem byla docela nervózní. Vyšla jsem z pokoje a šla dolů. U schodů už na mě čekal Nathan, který na sobě měl oblek. Slušelo mu to. Když si mě všiml, hned se usmál. Vypadal překvapeně, ale usmíval se. Začala jsem se červenat a rychle sešla k němu.

„Sluší ti to." Řekl mi Nathan potichu a prohlédl si mě. To mě ještě víc znervózňovalo.

„Děkuju." Poděkovala jsem s úsměvem. Potom si se mnou Nathan propletl prsty a šli jsme ke stolu, kde už jsme jen počkali na ostatní, abychom mohli začít jíst.

×××

Moc vám děkuju za to, že už jsme přesáhli 18k přečtení 🖤 za chvíli už nás tu bude 200, za což jsem taky moc ráda 🖤

x moon x