Nathan Williams

8.

Amelie Evansová

Právě si na sebe dávám make-up, který sice nemám ráda, ale dávat si ho musím.
Pod mikinu jsem si už vzala radši tričko, aby někdo náhodou něco neviděl, jako Nathan. Naštěstí s ním mám dneska poslední hodinu, protože je čtvrtek.

Vyšla jsem z pokoje už i s batohem a šla po schodech dolů. Otec se díval na televizi, jako obvykle a máma něco dělala v kuchyni. Už byla i oblečená ve své sukni a tričku.
Když jsem se podívala z okna, viděla jsem, že začalo pršet. Déšť mám ráda, ale zrovna teď bych nebyla ráda, kdybych zmokla, když jdu do školy.

„Mami, nemohla bys mě dneska odvést do školy?" Zeptala jsem se mámy, když jsem k ní šla blíž. Opravdu jsem doufala, že bude souhlasit, protože jinak nevím, jak do té školy dojdu.

„Musím do práce, už tak nestíhám." Řekla, vzala si klíče, bundu a vyšla z domu. Já si jen povzdechla.
Mohla bych se zeptat otce, ale ten mi stejně řekne ne, takže to je jedno. Dala jsem si kapuci na hlavu a vyšla ven. Byla docela zima. S povzdechnutím jsem se rozešla směrem do školy.

Když jsem tam po několika minutách došla, byla jsem celá mokrá. Kapuce mi nepomohla, protože byla tak mokrá, že jsem měla mokré i vlasy. Mé oblečení bylo celé mokré a byla mi strašná zima. Uvědomila jsem si, že se mi mohl smýt make-up. Naštěstí ale na obličeji už nijak žádné modřiny nemám. Aspoň nejsou až tak vidět.

Všichni na mě samozřejmě koukali, jako na hlupáka. S hlavou sklopenou a celá třesoucí se jsem došla ke své skříňce a otevřela ji. Vzala jsem si sešity, které budu potřebovat a zase ji zavřela. Zrovna, když jsem si sešity dávala do batohu, přišel ke mně Nathan.

„Proč jsi celá mokrá? To jsi šla pěšky?" Zeptal se nechápavě a celou si mě prohlédl. Nejspíš už vypustil z hlavy to, co se stalo předevčírem, za což jsem ráda. Včera jsme se totiž ve škole míjeli a ani skoro neviděli.

„N-no.. jo." Přiznala jsem s červenou barvou v tvářích.

„Musí ti být zima.. nechceš odvést domů, aby jsi se převlékla?" Zeptal se zdvořile. Ráda bych, ale je tam otec, a kdybych tam přišla s Nathanem, nevím co by se dělo.

„N-ne, děkuju." Poděkovala jsem a chtěla jít na záchod, abych si mohla dát make-up dolů úplně.

„Tak tady chvilku počkej." Řekl a odběhl si někam. Já ani nestihla nic říct, tak jsem tam na něj čekala, jak mi řekl.

Po chvíli už jsem ho viděla, jak jde zpátky ke mně s nějakou taškou.

„Tady máš. Je to čistý, neboj." Podal mi tu tašku s uchechtnutím.
Bylo v ní oblečení. Nathana.

„To je dobrý. J-já to nepotřebuju." Řekla jsem a chtěla mu to dát zpátky, ale na to zakýval hlavou v nesouhlasu.

„Takhle tady přece nemůžeš být." Řekl a znovu si mě prohlédl. Já sklopila pohled. Nemám ráda, když na mě někdo kouká.

„Navíc.. tohle oblečení mám ve skříňce, kdyby se náhodou něco stalo. A teď se něco stalo, tak se běž převléknout než začne hodina." Řekl s jemným úsměvem a ramenem se opíral o něčí skříňku.

„D-děkuju." Řekla jsem s úsměvem. On mi na to jen hlavou kývl, a potom už jsem se rozešla na záchody. Byla mi strašná zima, takže jsem si pospíšila.

V tašce byly tepláky a mikina. Naštěstí. Rychle jsem se v jedné z kabinek převlékla a vodou smyla z obličeje zbývající make-up. Oblečení mi bylo velké, ale to mi teď bylo jedno. Je to pohodlné. Vlasy jsem nechala rozpuštěné, protože byly docela mokré. Jen jsem si je dala za ucho, naposled se na sebe podívala, vzala si batoh a vyšla ven. Když jsem vyšla, už se na mě od ucha k uchu usmíval Nathan, který tam překvapivě čekal.