Nathan Williams

49.

Nathan Williams

„Co děláš?" Zeptal jsem se Toma, když jsem k nim došel. Oba se na mě otočili. Am měla rozmazanou řasenku po obličeji a Tom měl na tváři jemný úsměv.

„Co by? Nenechám ji přece jít samotnou domů." Odpověděl a pohodil rameny. Nelíbilo se mi to. Nelíbilo se mi, že s ní chtěl někam jít.

„Tak teď už sama nepůjde, můžeš se zase vrátit." Řekl jsem s trošku naštvaným hlasem. Myslel jsem, že odejde, ale spletl jsem se.

„Myslím, že s tebou nebude chtít jít." Řekl s uchechnutím. Nechápu, o co mu jde.

„O co ti jde? Nech nás bejt. Chci si s ní promluvit." Řekl jsem naštvaně, protože mě štval. Am nic neříkala, ale viděl jsem, že jí pořád tečou slzy.

„Není o čem mluvit. Ona už s tebou nechce být, nech ji bejt." Řekl a já se ironicky zasmál.

„Odkdy mluvíš za ní?" Zeptal jsem se a na vteřinu se podíval na Am. Bolelo mě ji takhle vidět.

„Od doby, kdy jsi ji chtěl jen dostat do postele, a pak ji zesměšnit." Řekl a tím mě naštval ještě víc. Natáhl jsem se a dal mu pěstí. Nechtěl jsem ho už dál poslouchat. Tom spadl na zem a rukou se chytl za nos.

„Nathane!" Křikla Am a já se na ni podíval. Najednou byla všechna zlost pryč. Chtěl jsem, aby mě vyslechla. Aby mě pochopila.

„S tebou už jsem skončil!" Zakřičel Tom, když se zvedl a šel konečně pryč. Tom mě teď vůbec nezajímal.
Otočil jsem se na Am. Nechtěla se na mě ani podívat.

„Am.." Začal jsem, ale nenechala mě dál mluvit.

„Ne, Nathane. Nechci, abys mi něco vysvětloval." Řekla a rozešla se pryč. Šel jsem hned za ní. Nemůžu to takhle nechat. Nemůžu ji ztratit.

„Am, notak. Stůj." Řekl jsem a chytl ji za ramena, aby se zastavila. Dívala se mi do očí. Viděl jsem, že je zraněná a naštvaná. Déšť nám stékal všude po těle, ale to bylo to nejmenší, co mě teď zajímalo.

„To, co jsi slyšela.. t-to není pravda." Začal jsem mluvit.

„Takže mi chceš říct, že si to všechno vy-vymysleli?" Zeptala se naštvaně a udělala krok ode mě.

„Jo.. teda něco je pravda, ale neřekl jsem nic takovýho." Odpověděl jsem, a když mlčela, pokračoval jsem dál.

„Fajn.. než jsi se přistěhovala ke mně, řekl jsem Katie o tom, že tě tvůj nevlastní táta bije. Řekl jsem to jen jí, nikomu jinýmu. Řekl jsem jí jen tohle, nic víc. Nevěděl jsem, že udělá něco takovýho." Řekl jsem pravdu a čekal na její reakci. Slzy jí tekly po tvářích dolů a ona se snažila normálně dýchat.

„Věřila jsem ti! Jak jsi mohl?! Řekla jsem ti to všechno, protože jsem ti věřila! Slíbil jsi mi, že to nikomu neřekneš!" Začala na mě křičet a její slzy se draly ven ještě víc. S každou jednou větou se ke mně přibližovala.

„Proč jsi t-to udělal?" Zeptala se už klidnějším hlasem, ale pořád jsem v jejím hlase slyšel bolest. Když jsem ji takhke viděl, a přitom věděl, že za to můžu já, bylo mi hrozně. Měl jsem slzy v očích, protože jsem nemohl uvěřit tomu, že jsem ublížil holce, kterou miluju.

„Nechtěla, abys tam bydlela, když nevěděla pravý důvod." Odpověděl jsem klidně a sklopil hlavu. Nemohl jsem se jí dívat do očí.

„Nemusel jsi to dělat." Řekla klidně se slzami a rozešla se zase pryč.

„Ale chtěl jsem." Řekl jsem a otočil se za ní. Am se zastavila a otočila se na mě.

„Udělal bych to i přes to, kdyby ona nechtěla." Dodal jsem a doufal, že mi dá ještě šanci.

„Ale stejně jsi jí o tom řekl. I když jsi mi slíbil, že to nikomu neřekneš. I když jsem ti věřila, stejně jsi to řekl." Řekla a setřela si slzu, která jí tekla po tváři.

„Promiň.. nechtěl jsem ti ublížit. Nikdy bych ti nechtěl ublížit. Řekl jsem jí to před tím, než jsem tě poznal víc. Před tím, než jsem se do tebe zamiloval." Řekl jsem a cítil, jak mi jedna slza začala stékat po tváři, tak jsem ji hned utřel. Vůbec jsem nevěděl, co se Am honí hlavou.

„J-já ti věřila ještě před tím, než jsem se do tebe zamilovala a to byla chyba. Neměla jsem ti věřit." Řekla a já znervózněl ještě víc. Srdce mi bušilo jako ještě nikdy. Takový pocit jsem ještě nezažil. Měl jsem strach, že ji ztratím.

„Am, nedělej to. Udělal jsem blbost, a-ale miluju tě. Nemůžu tě ztratit." Vydal jsem ze sebe a šel k ní. Déšť pořád nepřestával, takže byla zase celá mokrá.

„Miluju tě." Zopakoval jsem potichu, když jsem stál u ní a opět ji chytil za ramena, po kterých jsem ji hladil. Dívala se dolů a nic neříkala. Slzu, která mi stékala po tváři, jsem nechal být.

„P-promiň, Nathane, tohle nemůžu." Řekla po chvíli a rozešla se už po několikáté pryč. Tentokrát jsem ale jen stál na místě a nemohl uvěřit, že opravdu odešla.
Najednou se ve mně objevila zlost. Byl jsem naštvaný sám na sebe. V tu chvíli jsem cítil zlost i smutek zároveň. S křikem jsem kopl do nejbližší popelnice, abych ze sebe aspoň trošku tu zlost dostal.

Amelie Evansová

S pláčem jsem se rozešla pryč. Nemohla jsem tam dál zůstat a taky jsem mu nemohla odpustit. Strašně mě bolelo, že to udělal. Víc, než to, že to teď ví celá škola, mi vadilo, že mi něco slíbil a nedodržel to. Jak bych mu po tomhle mohla věřit? Jak můžu vědět, že to neudělá znova?

Zevnitř mě něco strašně svíralo. Nemohla jsem se pořádně nadechnout. Bolelo mě Nathana takhle vidět, ale musela jsem to udělat.

Venku byla už tma a zima. Byla jsem celá mokrá a pořád v mých plesových šatech. Vůbec nevím, kam mám teď jít. K Nathanovi teď nemůžu a k mámě už vůbec ne. Kromě Nathana nemám nikoho, jenže tam teď fakt nechci.

×××

Už hodinu chodím po městě a nevím, co dělat. Je mi strašná zima. Mám několik zmeškaných hovorů a zpráv od Nathana, na který jsem mu neodpověděla. Nemám náladu s ním mluvit, ale na druhou stranu bych teď s nikým nechtěla být víc, jako s ním.

Najednou jsem v dálce zahlédla, jak svítí velký nápis nějakého bistra, tak jsem se tam vydala.  Naštěstí pro mě to bylo bistro, které mělo otevřeno pořád, jak jsem po pár minutách zjistila. Vešla jsem dovnitř a přivřela oči z toho světla.

„Dobrý den." Pozdravila jsem a rozhlédla se. V bistru skoro nikdo nebyl. Jen pár lidí.

„Dobrý den, tak co to bude?" Zeptala se milá paní středního věku, která byla za pultem. Divně si mě prohlédla. Nedivím se jí. Mám na sobě plesové šaty, které jsou celé mokré a špinavé, řasenku po celém obličeji a drdol, který se už rozpadl.

„Mohla bych poprosit o vodu?" Zeptala jsem se. Neměla jsem na nic chuť, jen jsem tu chtěla aspoň chvíli zůstat.

„Jistě, hned to bude." Řekla a do pár vteřin už mi dala sklenici vody. Já zaplatila a vzala si sklenici s sebou ke stolu.

×××

Doufám, že vás část bavila..😄🖤

x moon x