Nathan Williams

20.

Amelie Evansová

Když jsem ráno vstávala, bylo teprve sedm ráno, ale to mi nevadilo, takže jsem vstávala a šla rovnou do koupelny, kde jsem si jen opláchla obličej.

Do školy dneska nepůjdu. Pravděpodobně tam nepůjdu víc dní. Nechci riskovat, že se tam objeví otec a navíc se vůbec necítím na to, abych šla mezi lidi.

Šla jsem do kuchyně a cestou zjistila, že Nathan ještě spí. Rozhodla jsem se udělat snídani. On nejspíš do školy půjde, i když bych nechtěla, protože tady nechci zůstat sama, ale nemůžu ho nutit, aby zůstal doma.

×××

„Ahoj, udělala jsem ti snídani." Řekla jsem směrem k Nathanovi, když jsem dala talíře na stůl a viděla, že otevřel oči.

„Půjdeš do školy?" Zeptal se, sedl si a promnul si oči.

„N-ne." Odpověděla jsem popravdě a zadrhávaně se nadechla.

„Tak proč už jsi vzhůru?" Zeptal se a sedl si ke stolu naproti mně.

„Nebyla jsem už unavená a n-navíc ty do školy jdeš, t-tak jsem ti chtěla udělat aspoň snídani." Řekla jsem s jemným úsměvem.

„Do školy dneska taky nepůjdu. Musíme ještě přece zařídit pár věcí. Třeba to, že nemáš žádný spodní prádlo." Řekl najednou a zasmál se. Taky jsem se musela zasmát, ale u toho i začervenat.

„N-nemusíš doma zůstávat, kvůli mně." Řekla jsem a na tváři jsem měla pořád úsměv.

„Když nemusím, tak do školy nepůjdu." Řekl zase on s myknutím ramen. Já na to už nic neřekla, a tak jsme se oba pustili do jídla.

„Nechceš nějakou mastičku nebo něco na ty modřiny?" Zeptal se a díval se na můj obličej, kde je mohl vidět.

„N-ne, děkuju. To za chvíli zmizí." Odpověděla jsem s uchechtnutím. Dál jsme to nerozebírali.

Nathan Williams

Právě s Amelií sedíme na sedačce a díváme se na nějaký film v televizi.

Vzal jsem si mobil a zjistil, že mám dvě nepřečtené zprávy. Jednu od Katie a druhou od Davea.

Katie: Nejdeš do školy?

Dave: Kde jsi, kámo? :D

Oboum jsem odepsal, že do školy dneska nejdu, i když si toho nejspíš už všimli.

Když jsme film dokoukali, byly nějaký dvě hodiny.

„Nechceš jít už nakoupit ty věci, který potřebuješ?" Zeptal jsem se Amelie. Nevěděl jsem, jestli chce jít teď nebo později, proto jsem se zeptal.

„B-bojím se, že ho venku potkám. Nechci se t-tam vrátit." Řekla a sklopila pohled. To mě mohlo napadnout.

„No tak fajn. Zůstaneš tady a já ti něco vezmu, jo? Možná to nebude nejhezčí, ale pokusím se něco vybrat." Řekl jsem a zasmál se. Jí se na obličeji objevil úsměv.

„D-děkuju." Řekla a já vstal ze sedačky. Viděl jsem, že má strach. Bála se ho, i když věděla, že neví, kde je.

„Hned budu zpátky. Koupím rovnou i něco k jídlu." Řekl jsem, vzal klíčky a s rozloučením odešel.

×××

Právě vybírám Amelii nějaké oblečení. Už jsem jí koupil hygienické potřeby a takový věci. Vůbec nevím, jaký barvy má ráda, nebo co ráda nosí. Bude jí to muset být jedno.

Vzal jsem jí nějaké mikiny, trička, džíny a tepláky. Taky jsem jí vzal nějaké spodní prádlo, což bylo nejhorší na vybírání. Nevěděl jsem, jakou velikost má a vůbec, co nosí.

Nastoupil jsem do auta i s taškami a cestou domů se stavil ještě pro jídlo.
Po pár minutách jsem byl doma.

„Ahoj, už jsem tady." Řekl jsem, když jsem zavřel dveře a klíče hodil na stůl. Amelie se ale neozvala. Nikde jsem ji neviděl, ale dveře od pokoje byly zavřený. Došel jsem tam, zaklepal a chtěl vstoupit, ale bylo zamknuto. Nechápal jsem to.
Po chvíli odemkla a vyšla z pokoje. Viděl jsem, jak se jí ulevilo, když mě viděla.

„Proč jsi měla zamknuto?" Zeptal jsem se jí nechápavě.

„Kdyby se sem n-náhodou nějak otec dostal." Řekla a já byl překvapený, jak moc to s ní špatný je. Měla zavřený totiž i vchodový dveře.

„Tady máš nějaký věci. Snad jsem na nic nezapomněl a na stole je jídlo." Řekl jsem a podal jí všechny tašky s uchechtnutím.

„Děkuju. Nemusel jsi t-toho kupovat t-tolik." Řekla vděčně s úsměvem na tváři.

„Řekl jsem, že ti pomůžu. Tohle k tomu patří." Řekl jsem jí na to a s uchechtnutím šel pro jídlo, které jsem vzal do obýváku. Sice jsou tyhle dvě místnosti udělané, jako jedna, ale beru to, jakože to jsou dvě místnosti.

Amelie po chvíli taky přišla, a tak jsme začali jíst.

Katie: Mám dneska přijít nebo přijdeš ty?

Přečetl jsem si zprávu od Katie, která mi právě přišla.

Nathan: Dneska to asi nepůjde, promiň. Uvidíme se zítra, dobře?

Nemohl jsem dneska zase odejít, když jsem viděl, jaký má Amelie strach a nevím, jestli by byl dobrý nápad, aby sem Katie přišla.

Katie: No tak dobře. Co teď vůbec děláte? :)

Nathan: Teď jíme. Co děláš ty?

Katie: Já jsem s ostatníma. Jsme u Marka.

Nathan: Tak je pozdravuj :D

Katie: Budu :) miluju tě <3

Nathan: Já tebe taky :)

Po téhle zprávě jsem mobil odložil a všiml si, že Amelie nad něčím přemýšlí.

„Nad čím přemýšlíš?" Zeptal jsem se jí, protože mě to zajímalo.

„Nad ničím." Odpověděla hned a s úsměvem se na mě podívala.

„Tak dobře. Co ráda vůbec děláš?" Zeptal jsem se a ona se zapřemýšlela.

„No.. ráda čtu a k-kreslím. Ale to jen takový to, když si t-tužkou čmáráš do sešitu." Odpověděla s uchechtnutím a dala si pramínek vlasů za ucho.

„N-nic jinýho jsem n-nezkoušela, takže tak nějak už nevím." Dodala ještě s úsměvem.

„Divný. Moc lidí už nečte." Řekl jsem s uchechtnutím a poposedl si na sedačce.

„Já vím. Mě to nějak baví. U toho tak nějak vypnu a jsem v jiným světě. Takhle to mám i s kreslením. Je to, jakobych se najednou ocitla v úplně jiným světě. Najednou nemám žádný problémy, ani žádný otec." Mluvila, ale najednou se zarazila.

„P-promiň. Musela jsem znít, jako blázen." Omluvila se s tichým uchechtnutím.

„Chápu tě. Takhle nějak to mám s posilováním. Nad ničím nepřemýšlím." Řekl jsem s uchechtnutím. Chápal jsem ji. U cvičení to tak taky mám. Prostě najednou vypnu, mysl, jakoby najednou nepracovala a já se jen snažím překonat sám sebe.

„Nechceš si jít vyzkoušet něco, co jsem ti koupil? Jestli ti to vůbec bude." Navrhl jsem s uchechtnutím a Amelie s úsměvem přikývla. Hned se zvedla a odešla do pokoje.

Po pár minutách vyšla už oblečená v černých džínách a šedivém tričku, které jí bylo volnější.

„Džíny ti jsou?" Zeptal jsem se a díval se na ní. Slušelo jí to.

„Jo, sedí přesně." Odpověděla s úsměvem. Byl jsem rád, že jsem se trefil.

×××

x moon x