Nathan Williams

16.

Amelie Evansová

Je pondělí a já se zase připravuju do školy. Nemůžu uvěřit, že už pozítří budu jinde. Že už pozítří odejdu odsud.

„Amelie! Pojď hned sem!" Křikl najednou otec a já leknutím nadskočila. Hned jsem za ním běžela dolů.

„No?" Řekla jsem, abych na sebe upozornila.

„Jdu do posilovny už teď, takže jestli nepůjdeš do školy, zjistím to. Dneska tam zavolám, takže jestli tam nebudeš, nepřej si mě." Řekl a u toho už si bral klíče.
Takhle ráno jde do posilovny?

„J-jinam bych ani nešla." Řekla jsem mu na to.

„Na nic jsem se tě neptal, sakra!" Zakřičel blízko mého obličeje a mně se rozbušilo srdce. Klepala jsem se.

„O-omlouvám se." Omluvila jsem se vlastně za nic a doufala, že už odejde. On se rozešel ke dveřím a než je otevřel, shodil vázu s kytkou, řekl mi, ať to uklidím a s prásknutím dveří odešel. Já si oddechla a s povzdechnutím šla uklidit to, co způsobil otec.

×××

„Tak co.. těšíš se až odtamtud pozítří vypadneš?" Zeptal se mě Nathan, který ke mně právě přišel, když jsem si dávala sešity do skříňky.

„Ani nevíš jak." Odpověděla jsem popravdě s uchechtnutím.

„J-jen se trošku bojím, ž-že se to nepodaří." Dodala jsem ještě s dávkou obavy v hlase.

„Podaří se to, uvidíš." Povzbudil mě a já mu věnovala jemný úsměv.

„Co na to řekla vůbec Katie?" Zeptala jsem se, protože mě to zajímalo. Jestli jí to třeba nevadí. Najednou se na mě Nathan nedíval a poškrábal se na zátylku.

„Ty jsi jí to ještě neřekl?" Zeptala jsem se mírně naštvaně.

„Měl jsem to v plánu, ale nějak se změnily plány. Dneska jí to už ale fakt řeknu." Přiznal se a já si povzdechla.

„Co když nebude souhlasit?" Zeptala jsem se, protože to se mohlo stát.

„Ale bude." Řekl s mávnutím ruky Nathan.

„H-hlavně jí neříkej o tom, c-co mi dělá otec. Nechci, a-aby to někdo věděl." Řekla jsem potichu, aby mě nikdo neslyšel.

„Neboj, neřeknu to." Ujistil mě, a potom už jsme se vydali na hodinu, kde jsem dneska poprvé viděla i ostatní, se kterýma jsem se tiše pozdravila.

Nathan Williams

Právě jsem skončil ve škole a čekám, až ke mně přijde Katie, protože ji mám odvést domů. Taky přemýšlím nad tím, jak jí to dneska řeknu.

„Nathane, odvezeš mě dneska, prosím, taky domů?" Přiběhla Amy už i s Katie.

„Jasně." Řekl jsem lehce otráveně, ale skryl jsem to za úsměv. Chtěl jsem sice mluvit s Katie, ale to počká. Snad.

„Tak zase zítra, čau." Křikl na mě Mark a společně s Davem odjeli pryč. Nechápal jsem, proč Amy neodvezli oni, ale neřešil jsem to a společně s holkama nastoupil do auta.

První jsem odvezl Amy a poté hned za pár minut jsem už zastavoval před domem, kde bydlí Katie.

„Nechceš dneska zajít na večeři?" Zeptal jsem se a Katie se na mě podezřívavě, ale s úsměvem podívala.

„Jen tak?" Zeptala se s uchechtnutím.

„Jo. Nedělej, že tě nikam neberu." Řekl jsem a zasmál se. Dobře, není to jen tak, ale to teď vědět nemusí.