Nathan Williams

19.

Nathan Williams

Už tu v autě sedím dvě hodiny a pořád nic. Amelie nenapsala, a ani se nepodívala na moje zprávy.

Vystoupil jsem z auta a opřel se o zeď tak, abych viděl na její dům. Několik minut se nic nedělo, ale pak z domu vyšel její otec. Já zbystřil. Nasedl do auta a odjel někam pryč. Já si vytáhl mobil a čekal, až mi dá Amelie znamení, ale nic se nedělo. Po pěti minutách jsem se rozhodl tam jít. Nechápu, co se děje.

Zazvonil jsem a čekal, až mi někdo otevřel. To se stalo do pár vteřin. Byla to její máma.

„Kdo jsi?" Zeptala se se zamračeným obličejem.

„Ehm.. já.. přišel jsem za Amelií. Nebyla dneska ve škole, tak jsem jí přišel říct, co by měla vědět." Zalhal jsem a doufal, že mi to vyjde.

„Oh, aha. Amelie je nahoře." Řekla. Nevypadala, že by byla střízlivá, což mi vyhovovalo. Možná, kdyby střízlivá byla, nepustila by mě. Teď jí to ale bylo jedno.

Šel jsem rychle nahoru. Musel jsem si pospíšit. Nevěděl jsem, kdy se její otec vrátí.
Byly tu dvoje dveře. Šel jsem do těch prvních, ale to byla koupelna, takže bude v tom druhým pokoji.

Otevřel jsem dveře a překvapením otevřel pusu. Věděl jsem, že se o ní moc nestarají, ale tohle jsem nečekal. Byla tu jedna rozbitá postel a malá skříňka u zdi, která byla celá zničená. Místo lustru měla žárovku visící ze stropu a bylo tu jedno malé okno.
Po chvilce jsem si všiml Amelie, jak se krčí v koutě. Vypadala vystrašeně a měla opuchlé oči. Všude měla modřiny a nějaké odřeniny. Byla zmlácená.

„Co se stalo?" Zeptal jsem se hned a přišel k ní.

„Psal jsem ti. Proč jsi mi nenapsala, že už je otec pryč?" Ptal jsem se jí dál, ale ona neodpovídala.

„Tak jo. Musíme pryč. Rychle, než se vrátí." Řekl jsem a pomohl jí vstát. Když jsem se jí dotkl, cukla sebou, ale dostala se na nohy.

„N-ne. P-prosím. O-on.. u-udělá t-to znova." Vydala že sebe vystrašeně. Nechápal jsem, o čem mluví, ale na to teď nebyl čas.

„Amelie, pojď. Teď máš příležitost odejít. Nic ti neudělá, slibuju." Řekl jsem a doufal, že už půjde. Neměla sbalené žádné věci, takže musela jít bez nich. Naštěstí se ale rozešla. Došli jsme dolů a potichu došli k vchodovým dveřím. Její máma se dívala na televizi a vypadalo to, že nás neslyší. Amelie si rychle obula boty, a pak se zastavila.

„P-počkej ještě." Řekla a rozešla se zase nahoru.

„Amelie, ne!" Šeptl jsem, ale na to nereagovala. Povzdechl jsem si a hlídal, jestli už nejede její otec zpátky.

Po chvilce došla i s nějakou knížkou v ruce, a pak už jsme konečně vyšli ven. Šli jsme rychlejším krokem, i když Amelie říkala, že jí něco bolí, snažila se jít rychle. Došli jsme k autu a nastoupili do něj. Já se hned rozjel ke mně.

„Proč jsi se vrátila pro knížku? Vždyť se mohl vrátit, sakra." Řekl jsem trošku rozčileně. Kvůli knížce mohla ztratit příležitost odejít odtamtud.

„H-hodně pro m-mě znamená." Odpověděla roztřeseným hlasem. Vypadala zničeně a unaveně. Nechápu, jak tohle někdo může dělat. Jak někdo může takhle zmlátit holku. A ještě k tomu takový chlap, jako je on. Vždyť nemá šanci se ani bránit.

„Co se vůbec stalo? Proč jsi nepodepisovala?" Zeptal jsem se ještě, ale odpovědi se mi nedostalo. Dívala se na svoje boty a po chvíli jsem viděl, jak jí stéká jedna slza po tváři, tak jsem to dál neřešil. Netuším, co se tam mohlo stát.

Po chvilce jsme ke mně dojeli a šli rovnou do bytu.

„Sedni si. Udělám ti čaj." Řekl jsem a Amelie to hned udělala. Já šel zatím připravit čaj.

„Co se včera stalo?" Zeptal jsem se, když jsem jí podával čaj. Sedl jsem si vedle ní a díval se na ní.

„On.. on m-mě z-znásilnil." Vydala ze sebe těžce a hned na to si schovala obličej do dlaní a začala brečet.

„Co?" Řekl jsem překvapeně. Vždyť je to její otec. Sice nevlastní, ale pořád je to hnusný. Čekal jsem, že mi řekne, že ji zbil, protože to šlo na ní i vidět, ale tohle jsem nečekal.

Přisunul jsem se k ní blíž a rukama ji objal.

„M-mám strach. Řekl, že t-to udělá znovu, když ho n-nebudu poslouchat." Řekla a já viděl, že má opravdu strach.

„Nemusíš mít strach. Neví, kde jsi a tady tě nenajde." Snažil jsem se ji utišit. Trochu se uklidnila.

×××

„J-já tady ale nic nemám. Všechno jsem tam nechala." Řekla, když jsme si jen tak povídali.

„No zatím si vezmi něco ze skříně. Pak půjdem nějaký oblečení koupit." Řekl jsem a ona odešla do mého pokoje.

Amelie Evansová

Došla jsem do jeho pokoje a uvědomila si, že nemám ani spodní prádlo. Mám tady jen jednu svou mikinu a knížku od mého táty. Toho vlastního.

„Ehm.. Nathane?" Řekla jsem, aby mě začal poslouchat, když jsem vyšla z jeho pokoje.

„Hm?" Zabručel, abych věděla, že mě vnímá.

„No.. víš.. j-já.. m-mohla bych si půjčit i spodní p-prádlo?" Zeptala jsem se a nervózně si mnula ruce. Bylo mi to trapné, ale nechtěla jsem tu být bez spodního prádla.

„Ty ho nemáš?" Zeptal se s uchechtnutím.

„No.. včera jsem neměla sílu na nic víc, než si vzít jen mikinu." Vysvětlila jsem a zahnala myšlenky na předešlou noc.

„Chápu. Jo, jasně. Vezmi si, co potřebuješ." Řekl hned, ale na tváři mu pohrával pořád pobavený úsměv. Já s tichým děkuju odešla zpátky.

Došla jsem k jeho velké skříni a vzala si odtamtud šedivé tepláky a nějaké jeho tričko. Potom jsem našla i boxerky. S tím vším jsem šla do koupelny, kde jsem si první smyla make-up z obličeje, a pak se vysprchovala. Bylo to uklidňující, když na mě dopadaly ty teplé kapky. Snažila jsem se ze sebe smýt otcovo doteky. Hned jsem se cítila lépe. Ne tak špinavě.

Když jsem ze sprchy vylezla, hned jsem si oblékla Nathanovo oblečení, které mi bylo sice velké, ale bylo pohodlné. Vlasy jsem si ručníkem trošku osušila, a pak je nechala volně rozpuštěné. Podívala jsem se do zrcadla a trochu se zděsila toho, co vidím. Všude po obličeji, a vlastně i těle, jsem měla modřiny a pozůstatky od pásku. Tohle bylo normální, ale teď toho bylo značně víc.

Vyšla jsem z koupelny a šla do obýváku, kde seděl Nathan a byl na mobilu.

„Je ti to velký, co." Řekl, když si mě s úšklebkem prohlédl.

„Ale je to pohodlný. Děkuju." Řekla jsem a sedla si vedle něj.

„Nechceš si jít lehnout? Musíš být vyčerpaná po tom všem." Navrhl mi Nathan a já se podívala na hodiny. Bylo osm hodin. Byla jsem hodně unavená, protože jsem celou noc nespala.

„A-asi jo." Odpověděla jsem, ale nevěděla jsem, kde budu spát, tak jsem dál seděla.

„Tak jo. Budeš spát v mém pokoji. Já budu spát tady." Řekl a já se podívala na sedačku.

„Nebude ti to vadit? Můžu tady spát já." Řekla jsem. Už tak toho pro mě dělá hodně.

„Nebude. Ono to je víc pohodlnější, než se to zdá." Odpověděl a zasmál se. Já se na něj usmála, a pak už vstala.

„Děkuju a d-dobrou noc." Řekla jsem a vydala se do jeho pokoje.

„Dobrou." Řekl s úsměvem, a já potom už zalezla do postele. Byla měkká a jeho povlečení bylo příjemné.
Dveře jsem si radši nezavřela, abych slyšela, kdyby se něco dělo. Pořád jsem měla strach, že otec přijde.

×××

Moc vám děkuju za 1000 přečtení a 200 hlasů❤❤

x moon x