Nathan Williams

22.

Amelie Evansová

Už jsou to dva týdny, co jsem u Nathana. Za ty celý dva týdny jsem ani jednou nevyšla ven. Ve škole si myslí, že mám chřipku, ale v pondělí už tam musím. Dneska je sobota, takže mám dva dny na to, abych se na to připravila.

Bylo mi divné, že jsem o otcovi nic neslyšela ani nevěděla. Jakoby neexistoval a to mě trochu děsilo.

„Tak já jdu teda koupit nějaký jídlo." Řekl Nathan a už měl na sobě svou koženou bundu. Venku už se začalo ochlazovat.

„M-můžu jít s tebou?" Zeptala jsem se najednou. Byl překvapený a já taky, ale musím nějak začít vycházet ven.

„J-jo, jasně." Řekl hned a na to se usmál. Já s úsměvem vstala ze sedačky a šla si rychle obléct džíny a mikinu.

S Nathanem jsme došli k autu a rovnou do něj i nasedli. Vyjeli jsme a já se dívala okolo. Nic se nezměnilo. Všechno bylo pořád stejný. Jakoby se nic nestalo.

Nathan zastavil před obchodem a mně začalo bít rychleji srdce. Co když tam zrovna bude?

Nathan vystoupil a já s hlubokým nádechem jeho pohyb zopakovala.

„V pohodě?" Zeptal se starostlivě Nathan a já s hraným úsměvem přikývla.

Vešli jsme dovnitř a já viděla všechny ty usmívající se lidi. Rodiny, které společně nakupovali a páry držící se za ruce.

„Co?" Zeptala jsem se Nathana, protože na mě něco mluvil, ale já ho neposlouchala.

„Ptám se, jestli chceš na večeři pizzu nebo něco jinýho." Zopakoval mi to s uchechtnutím.

„J-jak chceš. Mně je to jedno." Odpověděla jsem s úsměvem.

Nakonec bylo celý nakupování v pohodě. Docela jsem si to i užila.

Právě jsme s Nathanem dojeli domů a odnesli jídlo do bytu.

„Chci ti něco ukázat." Řekl najednou Nathan a vydal se zpátky ke dveřím. Já ho s nechápavým pohledem následovala.

Nathan Williams

Přinesli jsme jídlo do bytu a mě napadla jedna věc.

„Chci ti něco ukázat." Řekl jsem a šel rovnou ke dveřím. Doufal jsem, že půjdu za mnou, což se taky stalo. Na nic se neptala, jen šla za mnou. Došli jsme k mojí motorce. Podal jsem jí helmu a sám si tu svojí nasadil. Nasedli jsme na motorku, Amelie se mě chytla a já se rozjel. Docela jsem se divil, že se na nic neptá.

Asi po patnácti minutách jsme konečně dojeli na místo. Sundali jsme si helmy a já se rozešel směrem do lesa. Myslel jsem, že jde Amelie za mnou.

„K-kam to jdeme?" Zeptala se najednou a já se otočil. Pořád stála u motorky.

„No chci ti ukázat jedno místo." Řekl jsem s uchechtnutím.

„Jaký?" Ptala se dál. Nebyl jsem si jistý, ale možná se bála.

„Nemusíš se bát. Nechci ti nic udělat. Chci ti ukázat místo, kam chodím, když se potřebuju uklidnit a tak. Myslím, že se ti to bude líbit." Odpověděl jsem a lehce se zasmál. Ani nevím, proč ji tam chci vzít. Prostě mě to jen tak napadlo. Asi proto, aby měla kam jít, když se nebude cítit dobře.

Chvíli váhala, ale nakonec se rozešla ke mně, a pak jsme v tichosti šli dál.

Po chvilce jsme vyšli z lesa, a tím jsme dorazili na místo. Bylo to takové malé místo za lesem, kde jsme mohli vidět na celý město.

„Tak to je ono." Řekl jsem a rozhlížel se. Amelie měla lehce pootevřenou pusu a přitom se usmívala. Šla dál. Kdyby udělal asi dva kroky, spadla by dolů, ale ona se zastavila a dívala se na město.

„To je nádherný." Vydala ze sebe. Stál jsem za ní trošku dál a usmíval se nad její reakcí.

„J-jak jsi to tady našel?" Zeptala se a pořád s údivem se na mě otočila.

„Jednou, když jsem se pohádal s rodiči, jsem vyjel na motorce. Nevěděl jsem, kam jedu a dojel jsem až sem." Odpověděl jsem jí popravdě a lehce se uchechtl nad vzpomínkou.

„Něco takovýho jsem ještě neviděla." Řekla opět s pohledem před sebe.

„Zase to nepřeháněj." Řekl jsem a přešel k ní s uchechtnutím.

„Nepřeháním. Jako malou mě takový místa nezajímali.. no a pak už jsem nikam chodit nemohla. Viděla jsem tak akorát školu a zdi našeho domu." Řekla s uchechtnutím. Na to už jsem nic neřekl a díval se na město před námi. Už se stmívalo, takže to tomu dodávalo lepší atmosféru. Začaly se rozsvicovat pouliční lampy a několik domů už taky svítilo.
Sedl jsem si na kraj a Amelie udělala to samé.

„Děkuju." Řekla najednou, ale pohled měla pořád upřený na město před námi.

„Za co?" Zeptal jsem se nechápavě a díval se na ní.

„Za tohle všechno. Za to, že mi pomáháš. Za to, co pro mě děláš. Tohle pro mě j-ještě nikdo neudělal a já nevím, jak se ti za to v-vůbec odvděčím. Mám pocit, jakoby nic nebylo dost dobrý za to, c-co jsi pro mě udělal a děláš." Vysvětlila už s pohledem na mně. Jemné se usmívala a její modré oči přímo zářily.

„Nemusíš se mi za to nijak odvděčovat. Udělal jsem to, protože jsem chtěl a nic za to nechci, jasný?" Řekl jsem zase já a zasmál se. Ani mě nenapadlo, že by mi to chtěla nějak oplatit. Zase tolik jsem toho pro ní neudělal.

Na to nic neříkala. Jen jsme se na sebe dívali. Rukou se opírala o zem a já najednou pocítil potřebu dotknout se jí. Bezmyšlenkovitě jsem se dotkl její ruky a viděl, jak hned znervózněla, ale ruku nedala pryč. Byl to celkově zvláštní moment. Nepotřebovali jsme něco říkat. Jen jsme se na sebe dívali.

Najednou mi začal zvonit mobil a oba dva jsme se od sebe hned odtáhli a vstali. Podíval jsem se na mobil a viděl, že mi volá Katie. Hned jsem to zvedl.

„A-ahoj." Řekl jsem hned nervózně do mobilu.

„Ahoj, co děláš?" Zeptala se s uchechtnutím.

„Já.. teď nic. Jen jsem šel do obchodu." Zalhal jsem. Nechtěl jsem, aby si zbytečně začala něco myslet.

„Aha. Chybíš mi." Řekla najednou, i když jsme spolu včera byli. Podíval jsem se na Amelii. Dívala se dolů a najednou se rozešla směrem do lesa. Nejspíš k motorce, a tak jsem se s mobilem u ucha vydal za ní.

„Ty mně taky. Zítra zase přijdu." Řekl jsem, ale byl jsem myšlenkami někde jinde.

„No tak dobře. Já už budu muset jít. Máma mě volá, tak zatím ahoj. Miluju tě." Řekla a já se díval na Amelii. Vypadala, jakože přemýšlí.

„Ahoj, taky tě miluju." Řekl jsem už ohranou větu a mobil dal do kapsy.

Došli jsme k motorce a byli pořád ticho. Najednou to bylo divný. Jakoby jsme si neměli, co říct.
Sedli jsme si na motorku a Amelie se mě rozvážně chytla. Rozjel jsem se směrem domů.

Ani nevím, co mě to tam napadlo. Nevím, proč jsem udělal to, co jsem udělal, ale ten mobil mě hned vrátil do reality a jsem za to asi i rád.

Amelie Evansová

Vešli jsme do bytu pořád v tichosti. Celá cesta probíhala v tichosti. Nevěděla jsem, co říct. Vím, že se nic nestalo, ale přitom se toho stalo tolik v ten moment. Bylo to divný. To, jak se mě dotkl. Nic takovýho jsem ještě nepocítila a nevím, jak se mám chovat. Nevím, jestli to je dobře nebo špatně.

„Chceš tu pizzu?" Prolomil to ticho mezi námi otázkou na jídlo.

„N-ne, nemám hlad. P-půjdu si asi už lehnout." Řekla jsem a na to mi Nathan jen přikývl. Šla jsem do pokoje a rovnou si lehla do postele. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem usla, kvůli myšlenkám, ale nakonec se to povedlo a já už žila svůj druhý život, který se odehrával ve snech.

×××

Co si o tom myslíte? Pište do komentářů, budu jen ráda😅❤

x moon x