Nathan Williams

14.

Amelie Evansová

Opět další den a opět další zakrývání obličeje make-upem. Unavuje mě to. Už jako malá jsem se to musela naučit, jinak bych nikam nesměla chodit.

×××

Právě jsem došla do školy a šla rovnou ke své skříňce.

„Ahoj, Amelie. Od toho kina jsme spolu moc nemluvily." Řekla Katie, která ke mně právě přiběhla.

„A-ahoj. To ne no." Pozdravila jsem ji a zároveň s ní souhlasila.

„Ahoj, co řešíte?" Přidala se k nám i Amy a já nechápala, co se děje.

„Nic, jen říkám, že jsme se spolu s Amelií moc nebavily poslední dny." Vysvětlila Katie Amy a ta jen přikývla.

„Nechceš jít s námi dneska nakupovat?" Zeptala se mě hned Amy s velkým úsměvem.

„Promiňte, ale d-dneska to nejde. Musím po š-škole hned domů. Někam jedeme." Odmítla jsem a zároveň lhala.

„Tak třeba příště." Řekla, už ne s tak velkým úsměvem, Amy.

„Kdyby se to ale náhodou změnilo, můžeš se přidat." Řekla Katie s milým úsměvem.

„D-dobře." Řekla jsem taky s úsměvem a v dálce viděla přicházet kluky.

„Čau." Řekl Dave, a tak jsme se všichni pozdravili. I já řekla to své tiché ahoj. S Nathanem jsme se na sebe jen usmáli. Je to teď takový jiný, když ví o tom, co se mi děje. Doufám, že to nikomu neřekl a ani neřekne.

„Hele, támhle je Laura, půjdu za ní." Řekl najednou Dave a hned šel za Laurou. Moc jsem to nechápala, protože jsem si nevšimla, že by se nějak oni dva bavili.

„Dave se o ní snaží." Vysvětlil mi Mark, jakoby mi četl myšlenky a já jen kývla hlavou na to, že rozumím.

„M-měla bych už jít do třídy." Řekla jsem nervózně a potichu. Jako vždycky.

„Jo.. my už taky půjdem. Máme přece stejnou hodinu." Řekla Katie s uchechtnutím, a tak jsme se všichni vydali do třídy. Dave po chvíli taky přišel.

×××

„Ahoj, nechceš odvést domů?" Zeptal se mě Mark, když jsem vyšla ze školy a chtěla jít domů. Docela mě to překvapilo.

„T-to je v pohodě. R-áda se projdu." Řekla jsem s přátelským úsměvem, aby se nenaštval.

„No.. tak dobře." Řekl s uchechtnutím a poškrábal se na zátylku.

„Třeba jindy." Dodal ještě a hned někam odešel. Já šla s hnusným pocitem dál. Nemám ráda, když tohle musím dělat. Pak si ti lidi třeba myslí, že s nimi nechci jít. Že je to kvůli nim, ale není to pravda.

„Můžu s tebou chvíli mluvit?" Zastavil mě před školou Nathan.

„M-musím domů. Nemůžu přijít pozdě." Řekla jsem hned.

„Odvezu tě, jen s tebou potřebuju mluvit o tom našem plánu." Řekl víc potichu, aby nás nikdo neslyšel a já si s povzdechnutím sedla i s ním do jeho auta.

„Tak?" Pobídla jsem ho, aby mluvil, když se rozjel.

„Mám pro tebe něco a než něco řekneš, potřebuješ to, aby jsi se odtamtud dostala." Řekl a podal mi tašku, ve které něco bylo. Nechápavě jsem se na něj podívala, a pak jsem se podívala do té tašky.
Byl tam mobil v krabičce. S pootevřenými ústy jsem se na něj podívala.