Nathan Williams

7.

Amelie Evansová

Právě jdu do knihovny na naší předposlední společnou hodinu, což znamená, že je pondělí. Pak už jen zbývá čtvrtek a budem to mít hotový.

Došla jsem tam a viděla Nathana, jak už tam znuděně sedí.

„Ahoj." Pozdravila jsem ho tiše a sedla si na stejnou sedačku, jen dál od něj.

„Ahoj." Řekl a usmál se.

„Tak začneme, ne?" Zeptala jsem se, ale byla to řečnická otázka, takže jsme se do toho bez dalšího slova pustili.

×××

Před chvílí jsme to už dodělali a teď si jen tak povídáme. Ve čtvrtek to už jen nějak upravíme a budeme to mít hotové.

„Proč si nesundáš tu mikinu? Vždyť je tady strašný horko." Řekl Nathan s uchechtnutím. Nemůžu si ji sundat. Viděl by ty modřiny, protože pod tím mám tílko.

„Mně není t-teplo." Řekla jsem s jemným a nervózním úsměvem.

„Tak dobře." Nechal to být.

„Jo vlastně.. dáš mi svoje telefonní číslo? Já jen, kdyby náhodou." Zeptal se najednou a já z toho byla překvapená. Mobil nemám, takže mu nemůžu dát nějaké telefonní číslo. Bude si myslet, že nejsem normální.

„No.. j-já nemám m-mobil.." Řekla jsem a pohled odvrátila. Bylo mi trapně, ale otec mi mobil nekoupí, takže nemám jinou možnost.
Všimla jsem si jeho překvapeného výrazu.

„Oh.. aha. Promiň." Omluvil se nejspíš proto, že viděl, jak mi to bylo blbé říct.

„To je v pohodě." Řekla jsem s jemným úsměvem, a potom nastalo ticho.

„Ehm.. můžu se na něco zeptat?" Zeptal se po chvilce a já k němu zvedla pohled. Hlavou jsem kývla na souhlas a čekala, na co se chce zeptat.

„Když nemáš přítele, tak kdo ti dělá ty modřiny? A neříkej mi, že se pořád boucháš. Nejsem tak blbej." Zeptal se najednou a vážně se na mě díval. Já se na něj překvapeně dívala.

„Vždyť nemám ž-žádné modřiny." Řekla jsem roztřeseně. Ta pod okem už mi zmizela. O jiných vědět přece nemůže.

„Tak co je tohle?" Řekl a natáhl ke mně ruku. Odhrnul mi trochu mikinu a byla tam vidět modřina na mé klíční kosti. Já si hned mikinu dala zpátky.
Co teď. Jak o tom ví? Co mu řeknu? O otcovi mu říct přece nemůžu. To nejde. Zabil by mě i jeho.

„Ja-jak o tom víš?" Zeptala jsem se nervózně. Nevěděla jsem, co dělat.

„Když jsi psala, ta modřina šla trošku vidět." Přiznal a já byla zticha. Nevěděla jsem, co mu na to říct.

„To rodiče?" Zeptal se a pořád se na mě díval. Já se dívala na své boty. Nemůžu mu to říct. Nejde to. Bylo by to horší.

„Nech to být. Nedělá mi to nikdo." Odvážila jsem se říct a podívat se na něj. Byl klidný a vážný.

„To se sama biješ?" Zeptal se, jako kdybych byla hlupák.

„Řekla jsem, ať to necháš být. Nic to není." Řekla jsem a vstala. Zbalila jsem si své věci a šla pryč. Nathan tam jen seděl a díval se na mě.

„Nedělej, že se nic neděje, Amelie, protože děje!" Křikl ještě za mnou, ale to už jsem vycházela z knihovny a mířila si to ven i z celé školy.

Nathan Williams

Amelie odešla a já ještě zůstal sedět. Nechápu, proč mi nechce říct, kdo jí to dělá. Nemělo by se tohle řešit? Vždyť ji někdo bije.

Naštvaně jsem hodil sešitem, který jsem držel. Měl jsem nervy, protože jsem jí chtěl nějak pomoc, ale ona si prostě pomoc nenechá.

Zbalil jsem si své věci, dal batoh na záda a odešel z budovy.

Na mobil mi přišla zpráva, a tak jsem si ho vytáhl a zprávu si přečetl.

Katie: Ahoj, ještě děláte ten úkol?

Neměl jsem náladu odpovídat, a tak jsem mobil zase schoval a šel dál. Došel jsem k autu a sedl si do něj. Nastartoval ho a rozjel se domů.

Když jsem po několika minutách konečně přišel domů, rovnou jsem si sedl na sedačku a dlouze vydechl.
Nevím, proč nad ní musím pořád přemýšlet. Když ona sama nechce pomoct, tak proč bych se měl dál snažit? Je to její život. Jen nedokážu pochopit, proč někomu neřekne, co se jí děje a nebo proč to nějak neřeší. Třeba s policií. Třeba jí ten dotyčný vyhrožuje a ona se bojí. Třeba se bojí, že to nevyjde a ona tak dopadne ještě hůř.

Těmito myšlenkami jsem se sám donutil, že jí pomůžu. Hned jsem se zvedl a šel ke dveřím. Když jsem ale otevřel, zrovna přicházela Katie.

„Co ty tady?" Zeptal jsem se překvapeně.

„Neodpovídal jsi mi na zprávu, tak jsem se přišla podívat, co děláš. Ty někam jdeš?" Řekla a zeptala se hned na otázku, jestli někam jdu. Teď už asi ne. Nemůžu jí říct o Amelii a jejích modřinách. Je to její soukromí.

„Ne.. jen jsem chtěl jít do obchodu, ale to počká." Zalhal jsem a s úsměvem šel i s Katie zpátky dovnitř.

„No.. a jak vám jde ten úkol? Máte to už tak nějak hotový?" Zeptala se, když si sedla na sedačku.

„Jo.. už to máme. Jen to chce ve čtvrtek nějak doupravit, aby to vypadalo hezky." Odpověděl jsem a mezitím nalil Katie do skleničky něco k pití.

„A nechceš ji vzít ve čtvrtek místo té hodiny s námi do kina? Já vím, že s námi nejspíš nechce nikam jít, ale dávají nějakou komedii, tak místo toho úkolu můžete jít s námi." Řekla najednou Katie a já se zapřemýšlel. Vlastně to není špatný nápad. Ten úkol už máme hotový a můžem to kdyžtak dodělat v pátek.

„To není špatný nápad. Zkusím ji nějak vytáhnout." Souhlasil jsem s úsměvem a sedl si ke Katie.

„Co chceš dělat?" Zeptal jsem se a díval se na ní.

„Nevím.. něco vymyslíme." Odpověděla s úsměvem a dala mi krátkou pusu.

Amelie Evansová

Právě se učím na zítřejší test z angličtiny. Už se učím asi hodinu, ale nějak mi to nejde do hlavy.

„Amelie!" Zakřičel na mě otec ze zdola, a tak jsem vstala a šla rychle dolů.

„No?" Řekla jsem, aby věděl, že už jsem tady. Seděl v křesle a díval se na fotbal v televizi.

„Přines mi ze sklepa pivo." Rozkázal, ale pohled měl pořád na televizi. Já se jen s tichým povzdechnutím vydala do sklepa.

Chtěla jsem si rozsvítit, ale nešlo to, takže jsem musela jít po tmě. Byla tam strašná tma, takže jsem šla pomalu po jednom schodu. Když jsem byla dole, konečně jsem si aspoň tam rozsvítila. Vzala jsem pivo, zhasla a šla zase nahoru.

„Proč ti to tak dlouho trvalo?" Zeptal se nepříjemně, když jsem mu podala to pivo.

„Nahoře nejde rozsvítit, tak jsem šla p-po schodech pomalu." Odpověděla jsem a mnula si ruce.
Otec neodpovídal, jen dál koukal na televizi. Já se teda s oddechnutím vydala zpátky do mého pokoje, kde jsem se zavřela a pokračovala dál v učení se.

×××

Děkuju za 200 přečtení❤ strašně rychle to roste :D❤

x moon x