Nathan Williams

23.

Amelie Evansová

Je pondělí a já se právě chystám do školy. Jsem nervózní.
Včera jsem byla skoro celý den sama v bytě, protože Nathan byl u Katie, což bylo dobrý, protože i ten další den jsme si neměli, co říct.

„Už jsi hotová?" Zeptal se Nathan, který právě přišel do pokoje. Akorát jsem si utáhla culík a mohli jsme vyrazit.

V autě jsem si sedla dozadu, protože jsme jeli ještě pro Katie a Amy.

Po pár minutách jsme už zastavovali u Katie. Byla s ní už rovnou i Amy.

„Ahoj, Amelie. Dlouho jsem tě neviděla." Řekla Amy, objala mě a sedla si vedle mě.

„Ahoj. J-já vím, b-byla jsem nemocná." Řekla jsem lež. Oni o ničem pořád nevědí, takže si i oni musí myslet, že jsem byla nemocná.

×××

„Slyšel jsem, že teď bydlíš u Nathana." Řekl s uchechtnutím Dave, když jsme se k nim ve škole připojili.

„J-jo.. jen, než si něco na-najdu." Řekla jsem s úsměvem. Klepaly se mi ruce i nohy. Bála jsem se, že se tu najednou objeví otec.

Došli jsme do třídy a po pár minutách už přišel i učitel. Přesně na hodinu.

„Oh, Evansová, rád vás zase vidím." Řekl učitel ironicky. Já se zabořila víc do židle, protože se na mě pár lidí ze třídy otočilo.

×××

Hned po škole mě Nathan odvezl domů a rovnou jel ke Katie. Já mezitím uvařila, uklidila celý byt, a když už večer přišel, tak jsme spolu skoro ani nepromluvili. Bylo to mezi námi pořád divný a já šla asi v devět už spát.

Najednou jsem seděla opět v té malé místnosti. Všechno jsem si vybavovala jasně.
Najednou se otevřely dveře a já spatřila ty černé oči.

„Konečně se opět setkáváme." Řekl otec a začal se přibližovat. Měla jsem pocit, jakoby mé srdce mělo vyskočit z hrudi.

„Ne! Nepřibližuj se!" Zakřičela jsem, ale na to se jen zasmál a pokračoval v chůzi.

„Notak.. uvolni se." Řekl se slizkým úsměvem a už se ke mně natahoval.

„Ne, ne, ne, ne, ne!" Zakřičela jsem a hned vystřelila do sedu. Do očí mi hned vyhrkly slzy. Byl to jen sen.

„Co se děje?" Zeptal se vyděšeně Nathan, který právě přiběhl do pokoje.

„O-on.. by-byla jsem t-tam zase. O-on t-tam byl." Řekla jsem mezi vzlyky a rozbrečela se víc. Měla jsem ho pořád před očima. Byla jsem celá zpocená a srdce nešlo zastavit. Pořád bilo jako ve snu.

Nathan si oddechl a přišel blíž ke mně. Sedl si vedle mě na postel a objal mě. Já ho objala taky a dál brečela. Nemohla jsem se zbavit pocitu bezmoci.

„To je dobrý. Byl to jen sen." Utěšoval mě Nathan, ale nijak to nepomáhalo. Bála jsem se.

„P-promiň." Omluvila jsem se. Měla jsem pocit, jako bych se omluvit měla.

„Za co?" Zeptal se s uchechtnutím a já si setřela slzu. Odtáhl se ode mě a zvědavě se na mě díval.

„Z-za to, že tu b-brečím." Vysvětlila jsem a už pomalu přestávala brečet. Nathan jen pobaveně zakroutil hlavou.

„Půjdeš spát?" Zeptal se a já hned kývla na nesouhlas.

„M-mám strach, ž-že tam zase bude." Odpověděla jsem popravdě. Teď rozhodně spát nepůjdu. Pořád jsem se klepala a vím, že bych ani neusla.

„Nebude tam a vyspat se musíš." Řekl zase on a já opět kývla hlavou na nesouhlas.

„Tak se koukneme na nějakou komedii, ty se přestaneš bát a půjdeš třeba spát, jo?" Navrhl.

„Ne. Ty běž teď spát. Ráno vstáváš do školy." Řekla jsem hned.

„Oba se vyspíme. Stejně jsem se chtěl podívat na jednu komedii." Řekl s uchechtnutím a už byl pryč z pokoje. Po chvíli zase přišel už i s notebookem. Já mu udělala místo, aby si mohl taky sednout, a tak jsme seděli a dívali se na film. Bylo to docela vtipný.

×××

„Tak už půjdeš spát?" Zeptal se Nathan hned, když skončil film. Pořád jsem se necítila na to, abych šla teď v klidu spát.

„P-pořád se bojím.. ale ty běž spát." Řekla jsem s jemným úsměvem. Bylo mi to blbý, protože kvůli mně se díval na film, když mohl spát.
On najednou vstal a odešel. Myslela jsem si, že se naštval, ale po chvíli se vrátil i se židlí.

„Budu tady sedět, dokud neusneš. Jestli chceš, abych šel spát, tak běž spát." Řekl rozhodnutě a sedl si vedle postele na židli. Překvapeně jsem se na něj dívala. To myslí vážně?

„Ne. Nathane, běž spát. Já neusnu." Řekla jsem a doufala, že půjde spát.

„Nemusíš se bát. Budu tady, když budeš usínat. Otec se už neobjeví a ty se vyspíš." Řekl a díval se na mě upřeným pohledem.

„Tak fajn." Řekla jsem a s oddechnutím si lehla. Byla jsem přesvědčena o tom, že neusnu, ale jinak by nešel spát on, tak jsem si aspoň lehla.

Do pár minut už jsem spala a opravdu už se mi nic o otcovi neudálo.

×××

Probudila jsem se, protože mi začal zvonit budík. Rychle jsem ho vypla a všimla si Nathana, který spal na židli. Nevěřícně, ale s jemným úsměvem jsem zakývala hlavou.

„Nathane, vstávej." Řekla jsem a jemně do něj drkla, aby se probudil.

„Pojď, lehni si sem." Řekla jsem a pomohla mu do postele. On hned zase usnul a já se nad tím uchechtla a šla do koupelny, kde jsem provedla svou ranní hygienu a rovnou se i rychle vysprchovala.

Nathana nechám spát. Nemohl se přece vyspat dobře na té židli. Akorát by v té škole spal.

Oblékla jsem se a vydala pěšky do školy. Nathanovi jsem nechala na stole vzkaz.

×××

„Kde je Nathan?" Zeptala se Katie, když jsem zrovna byla na chodbě.

„Doma. V noci toho moc nenaspal." Odpověděla jsem a ona s tichým aha odešla. Já se vydala na svou hodinu španělštiny. V lavici jsem seděla sama, protože Nathan do školy nešel.

„Dobrý den, třído." Řekla učitelka, která přišla přesně, když začalo zvonit.

„Dneska si zopaku-" Chtěla mluvit dál, ale přerušilo ji zaklepání na dveře. Všichni jsme se tím směrem podívali a čekali, co se bude dít dál.
Dveře se otevřely, a když jsem viděla, kdo v nich stojí, srdce se mi zastavilo.

×××

x moon x