Nathan Williams

32.

Amelie Evansová

Právě se chystám na schůzku v té kavárně. Oblékla jsem si černé džíny a bílou košili, abych vypadala víc formálně.

„Tak můžem jet?" Zeptal se mě Nathan a jemně se usmál.

„Jo." Řekla jsem a zhluboka se nadechla. Byla jsem nervózní.
S Nathanem jsme teda šli k autu a rovnou do něj i nasedli. V tichosti jsme dojeli k té kavárně a já se najednou bála vystoupit.

„Mám tam jít s tebou?" Zeptal se Nathan a vytrhl mě tím z mých myšlenek.

„N-ne, musím to zvládnout sama." Odpověděla jsem a Nathan přikývl na náznak, že rozumí. Ještě jednou jsem se zhluboka nadechla a pomalu vystoupila z auta. Upravila jsem si košili a rozešla se směrem ke kavárně. Bez přemýšlení jsem do ní vešla a namířila si to přímo ke slečně za pultem.

„Dobrý den, přišla jsem na schůzku ohledně práce." Řekla jsem a přátelsky se usmála.

„No.. dobře. Já vám sem zavolám vedoucí." Řekla a úsměvem ta slečna a rozešla se někam dozadu.

„Dobře, děkuju." Křikla jsem na ní ještě a nervózně čekala. Po chvíli se ta slečna vrátila s ještě jednou paní. Pravděpodobně to je ta vedoucí.

„Dobrý den, vy musíte být slečna Evansová, že?" Řekla s úsměvem a natáhla ke mně ruku.

„A-ano, to jsem já." Potvrdila jsem a potřásla si s ní rukou.

„Pojďte za mnou, promluvíme si." Řekla s milým úsměvem a šla opět tam, odkud právě přišla. Já šla bez váhání za ní.

„Posaďte se. Dáte si kávu nebo něco jiného?" Zeptala se, když jsme došly do menší útulné místnosti, kde byla dvě křesla a mezi nimi stůl.

„Jen vodu, prosím." Řekla jsem a sedla si do jednoho z křesel.

„Děkuju." Řekla jsem s nervózním úsměvem, když přede mě dala sklenici s vodou. Ona se jen usmála a sedla si naproti mně.

„Takže.. já jsem vedoucí této kavárny. Jmenuju se Julie Robertsová. Vy tu chcete pracovat jako číšníka nebo za kasou?" Představila se a taky se hned zeptala na otázku.

„No, já viděla váš inzerát a je mi to asi jedno. S kasou teda neumím, ale naučila bych se to." Řekla jsem a snažila se, aby mě vzala.

„No tak to by byla lepší spíš ta číšníka. Na kasu byste musela mít nějaké zkušenosti." Řekla s uchechtnutím a pokračovala dál.

„Proč u nás chcete pracovat?" Zeptala se a dívala se na mě. Jako celou dobu.

„Potřebuju teď práci. Vlastně by to byla má první práce." Začala jsem s uchechtnutím. Nervozita neustupovala.

„Ráda bych si začala vydělávat sama. Vlastně musím, takže bych byla opravdu vděčná, kdybyste mě vzala." Dořekla jsem se značnou nadějí v hlase. Snažila jsem se vyčíst z jejího výrazu, co si myslí, ale její výraz mi nic neříkal. Netušila jsem, nad čím teď přemýšlí.

„Dobře, beru vás. Potřebujeme teď posilu, takže jsem ráda, že jste přišla." Řekla najednou s úsměvem a mně se po tváři rozlil obrovský úsměv. Měla jsem strašnou radost.

„Děkuju, děkuju moc." Řekla jsem pořád s úsměvem na tváři. Obě dvě jsme vstaly.

„To spíš my děkujeme." Řekla mi na to s uchechtnutím.

„Kdy byste mohla nastoupit?" Zeptala se a já se zapřemýšlela.

„Zítra po škole." Odpověděla jsem a ona přikývla.

„Skvělý, tak zítra podepíšeme smlouvu a domluvíme se na drobnostech." Řekla a natáhla ke mně ruku. Stejně, jako na začátku.

„Dobře, nashledanou." Řekla jsem, když jsem si s ní potřásla rukou a odcházela pryč.

„Nashledanou." Řekla taky a já už vyšla z té místnosti. Po chvilce už jsem byla venku i z celé kavárny a mohla tak vidět Nathana, jak se opírá o své auto. Nečekala jsem, že na mě počká.

„Tak co?" Zeptal se a já nemohla schovat úsměv.

„Vzali mě!" Řekla jsem hned víc nahlas, než jsem chtěla a Nathanovi se na tváři objevil úsměv.

„Tak to je skvělý." Řekl Nathan, a když mě obejmul, zatočil se se mnou. Já se smála jako blázen. Měla jsem prostě radost.

„Jo.. zítra nastupuju." Řekla jsem a upravila si svou košili.

„Konečně. O můj bože. Je to skvělý pocit. Měla jsem to udělat už dřív." Dodala jsem ještě s velkým úsměvem a Nathan mě jen s posměšným úsměvem pozoroval.

„Nekoukej se na mě tak." Řekla jsem, bouchla ho do ramene a radši si šla sednout do auta. Začala jsem se totiž červenat. Nathan se smíchem taky nastoupil a jeli jsme zase domů.

×××

„Nathane?" Začala jsem pomalu, když jsem za ním přišla do obýváku. Zrovna se díval na nějaký film, ale já s ním potřebovala mluvit.

„No?" Řekl na náznak, že mě poslouchá a podíval se na mě.

„Potřebuju s tebou mluvit." Řekla jsem a nervózně si poposedla. On se na mě nechápavě podíval a ztlumil televizi.

„No.. tak mluv." Pobídl mě a já přikývla. Nevěděla jsem, jak začít.

„No.. víš.. my.. měli bychom si promluvit o tom, co se předevčírem stalo. Já.. jen chci vědět, co to znamenalo." Odhodlala jsem se k tomu, abych začala mluvit a řekla to. Nečekal to. Byl překvapený, ale musíme si o tom promluvit. Tohle kamarádi nedělají.

„No.. aha. Ehm.. já nevím." Řekl a dlouze vydechl. Já byla ticho a jen čekala.

„Něco mě k tobě táhne a nevím, co to je. Nevím, proč se to objevilo a nevím, jak udělat, aby to šlo zase pryč." Začal najednou zase mluvit a mně se rozbušilo srdce. Tohle mi ještě nikdo neřekl. Byl to divný a zároveň hezký pocit.

„Mám tě rád a asi ani nechci, aby to šlo pryč." Dodal ještě a sklopil hlavu. Mé srdce se rozbušilo o něco víc a já nevěděla, co říct. Na jednu stranu to byl hřejivý pocit, na druhou stranu má přítelkyni a tohle by mi říkat neměl.

„Vždyť máš Katie." Řekla jsem tyhle tři slova a pozorovala ho.

„Já vím. S ní už to není takový. S ní to nikdy nebylo takový, jako s tebou." Řekl a podíval se mi do očí. Má pusa se trošku překvapením otevřela. Nikdy bych neřekla, že mi tohle někdy Nathan řekne. Vůbec jsem nevěděla, jak bych se v tuhle chvíli měla zachovat. Nečekala jsem to. Taky ho mám ráda a cítím se s ním tak, jako ještě s nikým, ale pořád má holku.

„J-já.. taky tě mám ráda." Vypadlo ze mě najednou a Nathanovi se na tváři objevil malý úsměv. Možná jsem to říkat neměla, ale v tu chvíli jsem cítila, že bych to říct měla.

×××

😃❤

x moon x