Nathan Williams

24.

Amelie Evansová

„Oh, dobrý den. Co potřebujete?" Zeptala se učitelka mého otce. Nemohla jsem se na něj přestat dívat. Nemohla jsem se ani pohnout. Srdce bilo, ruce se potily, ale mé tělo se ani nepohnulo. Bylo to jako noční můra, když jsem ho viděla. Vybavilo se mi všechno. Bála jsem se.

„Dobrý den, já jsem otec tady Amelie. Přišel jsem ji vyzvednout. Rodinné důvody." Řekl otec a na mě dopadla nervozita. Nikdo to tady neví a jediný, kdo to ví, je teď doma.

„Rozumím. Tak si ji rovnou můžete vzít. Já to vyřídím." Řekla učitelka a usmála se na něj. Nedivím se, že to pro ní nebyl problém. Otec se tvářil, jako ten nejlepší táta. Neměla důvod to nějak víc řešit. Já ale věděla, co přijde.

„Tak Amelie, můžeš jít." Obrátila se na mě s úsměvem učitelka a já až teď odvrátila od otce pohled. Pomalu jsem si začala balit věci. Věděla jsem, že nemůžu nic říct, jinak by to bylo horší.
Vzala jsem si batoh a pomalu vstala. Měla jsem pocit, jako bych měla každou chvíli omdlít.

„Nashledanou." Řekla mile učitelka.

„Nashle." Řekl otec a já se nezmohla ani na jedno slovo.

Společně s otcem jsme vyšli ze třídy. Nohy i ruce se mi klepaly. Nechtěla jsem tam znovu. Nechtěla jsem do toho pekla znovu vkročit. Hlavou se mi honily ty nehorší scénáře toho, co se stane, až budeme doma.
Překvapilo mě, že otec neudělal nic už teď.

Došli jsme k autu a otec mi ještě otevřel dveře.

„Sedni si." Procedil mezi zuby.
Nemohla jsem to udělat. Už bych se odtamtud nedostala. Najednou jsem začala utíkat pryč. Strašně jsem se bála. Bohužel začal utíkat za mnou.
Snažila jsem se utíkat, jak nejrychleji jsem mohla, ale on byl rychlejší.

„Snad sis nemyslela, že mi utečeš." Řekl, když už mě držel rukama okolo těla. Všemožně jsem se vrtěla, abych se z jeho sevření dostala, ale to nepomohlo. Došel i se mnou k autu a násilím mě do něj dostal. Připoutal mě a rychle i on nastoupil. Slzy mi začaly stékat po tváři. Myslela jsem si, že se tam už nikdy nevrátím. Všechno bylo dobrý, ale bohužel. Osud to plánoval jinak.

Otec celou cestu nic neřekl, z čehož jsem měla možná ještě větší strach.
Zastavil před naším domem a mně se do očí nahrnulo víc slz, když jsem se podívala na ten dům.
Otec vystoupil a přešel ke mně. Chytl mě silně za ruku a vytáhl mě z auta. Takhle jsme došli až do domu, kde nikdo nebyl.

„Tak teď mi hezky vysvětlíš, jak jsi si mohla dovolit odejít." Řekl klidně a falešně se zasmál. Já se dívala dolů a jen nechala slzy téct.

„Tak mluv, sakra!" Zvýšil hlas, a já pak cítila jeho dlaň na mé tváři. Hned jsem se za ní chytla a sykla bolestí.

„Kdo byl ten kluk?! Zabiju tebe i jeho!" Křičel dál a házel věcmi okolo sebe. Strach byl to, co jsem celou dobu cítila.

„O-on z-za t-to ne-nemůže." Dostala jsem ze sebe. Rozhodně jsem nechtěla, aby do toho tahal Nathana.

„Takže ty s ním spíš za to, aby za tebe platil?" Začal se smát. Já si setřela další slzu.

„N-ne." Odpověděla jsem popravdě.

„Nelži mi!" Zakřičel a dal mi další facku. Tu už jsem ale neustála a spadla na zem.

„Však ty se odnaučíš utíkat." Řekl už klidněji, vzal mě za vlasy a táhl po zemi, jako nějaký kus hadru. Po schodech mě ale naštěstí pustil a strkal nahoru. Hodil mě do pokoje a já sykla bolestí, protože jsem dopadla na kolena a docela to bolelo.