Nathan Williams

39.

Nathan Williams

Už pozítří jsou Vánoce. Uteklo to docela rychle. Am je pořád taková stydlivá, když se jedná o nás dva. Pořad o nás nikdo neví, ale mně to vlastně ani nevadí. Je mi jedno, jestli o nás budou vědět nebo ne.

„Ty nepojedeš domů na Vánoce?" Zeptala se mě Am a tím mě vytrhla z přemýšlení.

„Nevím. Zatím máma nevolala." Odpověděl jsem s uchechtnutím a ona s úsměvem přikývla. Máma mi vždycky zavolá, ať na Vánoce přijedu. Bohužel se nemám na co vymluvit, takže tam vždycky jedu. Přes rok se vymlouvám na to, že nemám čas kvůli škole, teď máme ale prázdniny.

„Přemýšlela jsem a napadlo mě, že bychom za mojí mámou mohli jít dneska. Jen abych viděla, jak na tom jsme, protože když to s ní nevyjde a ty nikam nepojedeš, tak nechci kazit Vánoce." Řekla najednou Am a já se zapřemýšlel.

„No když chceš jít dneska, tak půjdem dneska." Řekl jsem a chytl ji za ruku. Nad tím se hned pousmála a já nad jejím úsměvem musel taky.

„Ale nemusíš tam jít se mnou. Vůbec nevím, jak se bude chovat." Řekla s trochou obavy v hlase.

„No právě." Začal jsem s uchechtnutím.

„Půjdu s tebou." Dodal jsem, ona přikývla a objala mě. Já jí ruce omotal kolem jejího těla a takhle jsme zůstali. Nechci ji tam nechat jít samotnou. Nevíme, co má s tím chlapem v plánu. Nechci nic riskovat.

×××

„Tak jo." Řekla Am, zhluboka se nadechla a zazvonila. Stáli jsme před tím barákem a já viděl, jak se Am snaží nemyslet na to, co se tam stalo. Je mi líto toho, co se jí stalo.

Po pár minutách konečně otevřela její máma. Nevypadala, že by byla nějak v pohodě. Na sobě měla oblečení, které bylo roztrhané, vypadala jako by se pár dní nemyla a pravděpodobně v sobě měla nějaký drogy.

„Amelie, zlatíčko.." Řekla jemným hlasem a přistoupila blíž k nám. Am nic neříkala. Jen stála. Její máma došla k ní a chytla ji za tváře.

„Kde jsi celou dobu byla? Proč jsi nepřišla domů?" Začala se ptát a já ji jen sledoval.

„Jo, jasně.. pojďte dovnitř." Řekla hned její máma a šla dovnitř. Podíval jsem se na Am s jemným úsměvem, aby neměla takový strach. Vešla dovnitř jako první a já šel hned za ní. Zavřel jsem za námi dveře a viděl, jak Am víc znervózněla. Nedivím se jí. Nebyla tady už dlouho. Propletl jsem si s ní prsty a ona mi věnovala jemný úsměv. Pořád ale měla strach. V tu chvíli jsem se chtěl otočit a odejít i s Am, ale ona se rozešla za její mámou, tak jsem šel s ní a nechal to být.

„Tak co? Kde máš věci?" Pokračovala s otázkami její máma a Am si odkašlala.

„Ehm.. j-já se sem nestěhuju zpátky." Odpověděla Am nervózně a její máma se na ní nechápavě podívala. Seděli jsme na sedačce.

„Já zůstanu u Nathana." Dodala a na vteřinu mi věnovala pohled. Její máma se na mě taky podívala. Am si to tam začala prohlížet. Viděl jsem, že jí ukápla slza. Chytl jsem ji za ruku a hladil ji.

„Chce-" Začal jsem, ale její máma mě přerušila. Chtěl jsem se jí zeptat, jestli chce jít domů.

„A p-proč? Jak můžeš zůstat u někoho, kdo dostal tvého otce do vězení?!" Zvýšila hlas a já se zamračil. Nelíbilo se mi, kam to směřuje.

„Nathan mě zachránil. To on mě ničil, ne Nathan." Argumentovala Am.

„Kdybys dělala všechno tak, jak chtěl, bylo by všechno v pohodě. Neudělal by ti něco jen tak." Řekla zase její máma a klepala se. Nemýlil jsem se. Šlo vidět, že bere drogy.