Nathan Williams

18.

Amelie Evansová

Když jsem večeři dodělala, odebrala jsem se zpátky do pokoje. Tam jsem jen přemýšlela nad zítřkem.

Najednou do pokoje přišel otec a já se obávala toho, co přijde. Nic neříkal. Přišel ke mně a sedl si vedle mě. Nechápavě jsem ho pozorovala.

„Ještě jsem ti nedal dárek k narozeninám." Začal mluvit a já to nechápala, protože mi už pár let dárky nedává.

„Chci to napravit." Pokračoval a já nechápala čím dál tím víc.

„Když ti je už osmnáct.. co se takhle sblížit?" Řekl a přisunul se blíží ke mně. Začala jsem se víc bát. Nelíbilo se mi, kam tím směřuje.

„M-myslím, že jsme si dost blízcí." Dostala jsem ze sebe s hraným úsměvem.

„To si ale zase já nemyslím." Řekl a rukou mě pohladil po tváři. Přivřela jsem víčka, protože mi to bylo nepříjemné.

„Dneska to ale napravím." Dodal a obličejem se přiblížil k tomu mému. Tak strašně jsem se bála, že jsem radši nic neříkala. Když se ale dotkl rty mého krku, vstala jsem a šla od něj dál.

„N-nech t-toho, p-p-prosím." Řekla jsem se strachem v očích. Hlas se mi klepal a ruce taky.

„Oh, tak holčička si chce vybírat." Řekl se škodolibým uchechtnutím a přišel ke mně.

„Tady ale velím já, takže buď půjdeš dobrovolně, nebo tě k tomu donutím a bude to horší." Řekl klidně u mého obličeje. Alkohol z něj šel cítit dost.
Mně se v očích nahromadily slzy a srdce mi bilo snad jako ještě nikdy. V duchu jsem se modlila, aby s tím přestal a odešel. Nejhorší ale bylo, že doma nikdo, kromě nás, nebyl.

„Takže?" Zeptal se a prohlížel si mě.

„P-prosím, n-ne." Jedna slza se mi skutálela po tváři. On se začal smát a trochu si ode mě odstoupil. Měla jsem strach.

„Takže to chceš z donucení." Řekl, přišel ke mně a hodil mě na postel. Chtěla jsem z ní vstát, ale on ke mně hned přišel a sedl si na mě obkročmo, takže jsem nikam jít nemohla. Slzy už mi tekly jedna za druhou. Cítila jsem se tak bezmocně a zoufale. Bála jsem se. Nechtěla jsem to.

Rukama se mě dotýkal a já se odhodlala mu dát facku. Tím jsem si ale nijak nepomohla. Jen se zasmál a vrátil mi dvakrát větší. Cítila jsem v puse krev.

„Tohle jsi dělat neměla." Řekl až překvapivě v klidu a chytl mi ruce. Já se začala všelijak kroutit, abych se z jeho sevření dostala, ale nepomáhalo to. Měl o dost větší sílu, než já. Neměla jsem ani nejmenší šanci.

„Proč t-tohle děláš?!" Zakřičela jsem s brekem. Jeho doteky mi byly nepříjemné. Bylo to jako noční můra.

„Protože chci a můžu." Odpověděl blízko mého obličeje a mně se do očí dostalo další množství slz. Křičela jsem a brečela, ale nemohl mě nikdo slyšet.

„P-prosím." Prosila jsem ho nespočetněkrát, ale on na to vůbec nereagoval. Dokola jsem se modlila a přála si, aby s tím přestal. Nic nepomáhalo.

Najednou mi začal sundávat oblečení a já si v tu chvíli jen přála, abych byla mrtvá.

×××

Právě sedím v koutu svého pokoje. Vzala jsem si na sebe jen mikinu, protože na víc jsem se ani nezmohla. Byla jsem ze sebe znechucená. Cítila jsem se tak špinavě a hnusně. Jako ten největší odpad. Nemohla jsem na to přestat myslet. Pořád mám před obličejem ten jeho výraz a obličej. Ta bolest, jakoby tu pořád byla. Měla jsem po celém těle i obličeji modřiny a pozůstatky od toho, když mě bil páskem, když jsem se vzpírala.

Už tu takhle sedím hodinu. Nemůžu zastavit ty slzy, ani tu bolest a myšlenky.
Mámě nic říct nemůžu, udělal by to prý zase. Vlastně to nemůžu říct nikomu a musím ho poslouchat.

Po nějaké době jsem už viděla, jak začíná svítat. Seděla jsem takhle celou noc, ale vím, že bych neusla. Ty myšlenky by mi to nedovolily.

Najednou jsem slyšela kroky nahoru a celá jsem se začala třást. Strach se stupňoval každým krokem.
Dveře se otevřely a v nich stál otec. Hned jsem se začala schovávat. Bála jsem se, že to chce udělat zase.

„Dneska do školy nepůjdeš. Nemůžeš tam jít takhle, vždyť se podívej, jak vypadáš." Řekl, a pak zase s uchechtnutím odešel. Jen jak jsem ho viděla, začala jsem brečet. Prostě to šlo samo.

Nathan William

Vstal jsem a šel rovnou do koupelny. Tam jsem provedl ranní hygienu a rovnou se i vysprchoval, abych se probudil. Ode dneška už bude Amelie bydlet u mě. Musím se na to připravit. Její otec může jít pryč klidně až v noci.

Když jsem vylezl z koupelny, rozhodl jsem se jí napsat.

Nathan: Je to tady. Dneska už odtamtud vypadneš :D

Chtěl jsem jí to napsat, aby měla lepší náladu.

×××

Když jsem došel do školy, Amelii jsem nikde neviděl. Neobjevila se, ani když začala hodina, tak jsem se jí rozhodl zase napsat.

Nathan: Kde jsi?

Doufám jen, že si to nerozmyslela. Třeba jí jen otec řekl, že dneska do školy nepůjde. To by mi ale snad napsala, ne.

Nathan: Doufám, že jsi si to nerozmyslela :D

„Pane Williams, neruším vás?" Zeptal se mě učitel se zkříženýma rukama na prsou. Já na to nic neřekl a radši mobil schoval do kapsy.

×××

„Kde je Amelie?" Zeptala se mě Katie, když jsme na chodbě byli samy. Teda bylo tady dalších asi sto žáků, ale byli jsme bez našich kamarádů.

„To právě nevím." Odpověděl jsem s myknutím ramen.

„A nemáte dneska uskutečnit ten váš plán?" Pokračovala s otázkami.

„No právě, že máme." Řekl jsem a podíval se na mobil, jestli mi náhodou neodepsala. Žádná zpráva od ní.

×××

Amelie se ve škole neobjevila celý den. Teď už se ale chystám jet na místo, kde budu čekat, než mi napíše, abych za ní mohl jet.

„Nemám jet s tebou?" Zeptala se Katie a držela mě za paži.

„Ne. Zvládnu to." Řekl jsem s uchechtnutím.

„Tak jo. Dávej na sebe pozor." Řekla, dala mi pusu, a pak už šla domů. Já se jen převlékl a šel rovnou do auta.

Dojel jsem na místo, kde jsem Amelii pořád zastavoval, protože nechtěla, abych ji vozil úplně k domu. Je to dobrý místo. Je blízko ní a nikdo si neřekne, že je divný, že tady stojím.

Nathan: Už čekám, tak až odejde, napiš a já tam hned budu.

Napsal jsem jí zprávu, že už tu jsem a trpělivě vyčkával na její znamení.

×××

Za chvíli tu už bude 1000 přečtení😃❤ moc vám děkuju❤

x moon x