Nathan Williams

5.

Amelie Evansová

Už je to týden, co chodím do téhle školy. Už jsem zase ta tichá, neviditelná holka, která se s nikým nebaví.

Právě jdu na svou hodinu španělštiny.
Sedla jsem si do lavice a čekala, až přijde učitelka. Do třídy přišel i Nathan. Ostatní jeho kamarádi chodí na jiný cizí jazyk, takže tu je, jakoby sám.

×××

„Tak jo, mám pro vás takový menší úkol, který ale bude trvat trošku déle." Řekla učitelka a já zpozorněla. Vlastně skoro všichni zpozorněli.

„Budete ho dělat ve dvojicích. Dostanete ode mě velké papíry, na kterých budou napsány zajímavosti a vlastně cokoliv vás napadne o Španělsku a bude to napsané španělsky. Budete na to mít dva týdny a nezapomeňte, je to jedna z nejdůležitějších známek, takže se snažte a ne, že to budete mít hotové za den. Chci, aby to bylo udělané pořádně." Dokončila učitelka a já začala přemýšlet, s kým budu ve dvojici. Prostě počkám, až si ke mně někdo sedne.

„Udělejte, prosím, dvojice a po zbytek hodiny se můžete nějak domluvit. Po hodině si ke mně přijďte pro ty papíry a rovnou mi řeknete, s kým ve dvojici jste." Řekla ještě učitelka a všichni se začali zvedat a chodit k někomu. Já jen seděla a čekala.
Najednou se ke mně ale rozešel Nathan.

„Můžu?" Zeptal se, když ke mně došel a ukázal na volnou židli.
Já jen jemně přikývla a trochu se odsunula, aby si mohl lépe sednout.

„Proč jsi nešel k někomu jinýmu do dvojice?" Zeptala jsem se, abych zjistila důvod, a dala si pramínek mých hnědých vlasů za ucho.

„Nevěděl jsem, ke komu jít a viděl jsem, že ty taky nemáš ke komu jít, takže.." Vysvětlil mi s uchechtnutím a já jen přikývla na náznak, že rozumím.

„Tak kdy a kde na tom budem pracovat?" Zeptal se a já si uvědomila, že se nemůžu po škole zdržet a k nám rozhodně nemůže.

„N-no.. budem na tom pracovat tady ve škole. V knihovně." Řekla jsem, protože u nás nemůžeme být a k němu nepůjdu. Bůh ví, co je zač.

„Ve škole?" Zeptal se nechápavě a já jenom přikývla.

„Nemůžeme být u mě?" Zeptal se pořád nechápavě.

„Bude to takový pro-problém, když to budem dělat ve škole?" Zeptala jsem se nervózně. Nechtěla jsem k němu domů, kde bychom byli samy. Neznám ho, takže mu ani nemůžu věřit.

„Tak fajn.. budem na tom dělat v knihovně." Souhlasil a já se jemně usmála. Byla jsem ráda, že souhlasil a nechtěl, abychom na tom pracovali u něho.

„A kdy začneme?" Zeptala jsem se.

„No.. tak třeba dneska?" Navrhl a já přemýšlela. Budu muset nějak říct doma, že budu muset být po škole déle. Nebo něco prostě vymyslet.

„Jo.. dobře." Souhlasila jsem s jemným neupřímným úsměvem. Nevěděla jsem, co řeknu doma.

„Tak dneska ve tři v knihovně." Řekl, když zazvonilo a vyšel ze třídy. Já vstala a šla za učitelkou, protože on na to zřejmě zapomněl.

„Tak s kým jsi ve dvojici ty, Amelie?" Zeptala se učitelka a hledala něco ve svém sešitu.

„S Nathanem." Odpověděla jsem, pak jsem si od ní převzala ten papír a odešla ze třídy.

×××

„Ve škole nám přeměnili rozvrh. Od dneška mám až do pěti." Řekla jsem, když jsme všichni tři zrovna obědvali. Další lež. Hezký, Amelie.