Nathan Williams

60.

Amelie Evansová

„Je to lepší?" Zeptal se mě Nathan, když jsme vyšli ven, abychom byli chvíli na čerstvém vzduchu. Kývla jsem hlavou na souhlas a snažila se vnímat jen vzduch, který se mi dostával do plic.

×××

„Fakt tam nemám jít s tebou?" Zeptal se Nathan, když jsme stáli před pokojem, kde ležela máma, a já se chystala jít sama dovnitř, abych si promluvila s nevlastním otcem.

„N-ne. Jsme v nemocnici. Nic mi neudělá. Potřebuju vědět, co chce." Řekla jsem rozhodně a přesvědčovala tím i sebe.

„Tak fajn. Budu hned za dveřmi." Řekl Nathan trochu poklesle. Dala jsem mu pusu na tvář, a pak už vešla do pokoje. Kdybych čekala dál, rozmyslela bych si to.
On stal zrovna u mámy, ale když jsem vešla, otočil se ke mně. Mé srdce bílo strašně rychle a já se začala pomalu potit.

„Vidím, že jsi za tu dobu dospěla. Už nejsi malá holka." Začal s uchechnutím a já ho jen sledovala.

„Když jsem byl ve vězení, uvědomil jsem si hodně věcí. Uvědomil jsem si svoje chyby a hlavně to, jak jsem se k tobě choval." Pokračoval dál a já začala být překvapená. Nevěděla jsem, jestli to myslí vážně nebo ne. Nevěděla jsem, jestli mu můžu aspoň trošku věřit.

„Omlouvám se ti za všechno, co jsem ti udělal. Doufám, že mi to odpustíš. " Řekl a sklopil hlavu. Já se pořád snažila přijít na to, jestli to myslí vážně nebo ne.

„Myslíš, že ti to někdy odpustím?!" Zvýšila jsem na něj trochu hlas. Nevím, kde se to ve mně vzalo. Tohle bych si nikdy předtím nedovolila, ale teď jsem byla strašně naštvaná.

„Tolik let jsem trpěla.. a to jen kvůli tobě." Zklidnila jsem se a začala být spíš smutná při vzpomínce na to, co mi dělal.

„Já vím a chtěl bych ti to vynahradit." Řekl a díval se mi upřeně do očí. Nevěděla jsem, co dělat. Strach jsem vůči němu pořád cítila a to mi nedovolovalo si k němu dovolit něco víc.

„Proč jsi to dělal?" Zeptala jsem se se slzami v očích. Při pohledu na něj jsem byla znechucena. Při pohledu na něj jsem měla v hlavě jen vzpomínky na to, jaký to bylo ještě před několika měsíci.

„Byl jsem idiot. Neomlouvá mě to, ale všechno jsem si uvědomil. Za tu dobu, co jsem byl ve vězení, jsem měl čas hodně přemýšlet." Odpověděl mi a já jen nechala slzy téct. Nechtěla jsem ho tady. Nechtěla jsem, aby se vracel. Nechtěla jsem, aby byl v mém životě.

„Víš co. Běž domů, já tady s mámou zůstanu, a všechno si promysli. Chtěl bych, abychom spolu vycházeli dobře." Řekl a já se rovnou otočila a vyšla z pokoje. Nechtěla jsem tady být s ním.

„Nechtěl ti nic udělat?" Zeptal se hned Nathan, když jsem vyšla a já kývla hlavou na nesouhlas. Nemohla jsem přemýšlet nad ničím jiným, než nad tím, co mi před chvilkou řekl můj nevlastní otec.

„Půjdeme domů? Musíme se převléknout a ráno se sem vrátíme. On s ní tady prej přes noc zůstane." Řekla jsem a šla rovnou ven z nemocnice, aniž bych si vyslechla Nathana. V tichosti jsme si sedli do auta a Nathan nás odvezl domů.

„O čem jste mluvili?" Zeptal se Nathan, když jsme přišli domů a já se na něj podívala s nejistotou v očích.

„Omluvil se mi za všechno a chce, abychom spolu dobře vycházeli a já nevím, co dělat. Nevím, jestli mu mám věřit nebo ne." Řekla jsem mu a Nathan byl docela překvapený.

„Am, to, že se ti omluvil, neznamená, že ti neublížil, a že ti neublíží znovu. Nemůžeš mu věřit." Řekl hned a já se na něj dívala a přemýšlela o tom. Nathan to má rychle vyřešený, ale je to těžší, než to vypadá. Buď s otcem budu stále soupeřit, nebo mu budu věřit a usmířím se s ním.

„Půjdu se vysprchovat. Jsem docela unavená, takže půjdu pak rovnou spát." Oznámila jsem mu a vydala se do koupelny. Slyšela jsem, jak si Nathan povzdechl a sedl si na sedačku. Sama jsem si potichu povzdechla a zavřela za sebou dveře. Ještě dneska ráno bylo všechno v pohodě.

×××

Seděla jsem na posteli, když do pokoje přišel Nathan. V tichosti se převlékl a sedl si naproti mně.

„Nehodláš mu to odpustit, že ne?" Zeptal se a díval se mi do očí.

„J-já nevím, Nathane. Když mu to odpustím, bude to možná všechno lepší." Odpověděla jsem mu a povzdechla si. Sama jsem nevěděla, co dělat.

„Nebude nic lepší. Nemůžeš mu odpustit to, co ti dělal." Řekl mírně naštvaně a já se na něj nechápavě podívala.

„Nemůžeš mi říkat, co mám dělat. Třeba si všechno opravdu uvědomil. Každý dělá chyby." Řekla jsem už taky trošku naštvaně. Byla jsem ze všeho strašně rozhozená a naštvaná.

„On tě znásilnil, Am!" Řekl zvýšeným hlasem a já se na něj zaraženě dívala. I on byl celkem zaražený. Nikdy jsme o tom nemluvili. Dělali jsme, že se to nestalo, takže bylo divné to od něj slyšet.

„Musim jít na vzduch." Řekl klidnějším hlasem, vstal a odešel. Nechal mě tu nechápavě sedět. Slzy se mi nahrnuly do očí a já je nechala téct. Vstala jsem a šla se podívat na chodbu. Doufala, že opravdu neodešel, ale odešel. Vůbec nevím kam, takže jsem se vrátila do postele a nechala všechny emoce vyjít ven.

Nathan Williams

Vyšel jsme ven a nadechl se čerstvého vzduchu. Musel jsem být na chvíli sám. Byl jsem docela nervózní z toho, že se tady opět objevil její nevlastní otec. Nevím, co chce udělat. Bojím se, že jí bude zase chtít ublížit. Nevěřím mu. Nechtěl jsem být na Am nepříjemný, ale nevěděl jsem, co dělám. Prostě ten stres ve mně převládl.

Venku docela hodně pršelo, ale to mi teď nedělalo starosti. Došel jsem do nějakého parku a tam si sedl na lavičku. Lokty jsem se opřel o nohy a prsty si zajel do vlasů. Nevěděl jsem, co dělat. Nechtěl jsem, aby byl Am vůbec nablízku a ona mu chce odpustit.

×××

Po hodině jsem se rozhodl jít domů. Venku pořád pršelo a já byl celý promočený.

Když jsme došel domů, šel jsem rovnou do pokoje za Am, ale když jsem tam došel, Am tam nebyla. Hlavou mi běžely různé myšlenky, ale šel jsem se podívat i do koupelny, kde taky nebyla.

„Am?" Křikl jsem, ale nikdo se neozval zpátky. Začal jsem být trochu nervózní. Vzal jsem můj mobil, který jsem si zapomněl doma, když jsem šel ven, a viděl tam, že mám zmeškaný hovor od Am. Hned jsem jí zavolal, ale byla nedostupná. Naštvaně jsem hodil mobil na stůl a frustrovaně si prohrábl vlasy. V hlavě jsem měl nejrůznější scénáře toho, co se mohlo stát. Rozhodl jsem se ale jet do nemocnice. Doufal jsem, že je tam. Rychle jsem si vzal klíče, mobil a šel do auta. Neměl jsem ji tu nechat samotnou.

×××

Už je tu skoro 50k přečtení😶🥰 moc Vám děkuju🖤 vážím si toho🥰🖤

x moon x