Nathan Williams

62.

Amelie Evansová

Otevřela jsme pomalu oči a viděla Nathana, jak se dívá před sebe a pořád mě hladí po vlasech. Oblečení měl celý promočený a vlasy měl taky trochu mokrý.

„Kam jsi odešel?" Zeptala jsem se a Nathan se na mě hned podíval. Věděl na co se ptám.

„Ven. Byl jsem v parku. Potřeboval jsem být sám. Byl jsem trochu zmatený z toho všeho." Odpověděl a dal mi pramínek vlasů za ucho. Já si sedla a chápavě přikývla.

„Promiň, neměl jsem tě nechávat samotnou." Dodal a omluvně se na mě podíval.

„Já to chápu." Řekla jsem upřímně a sedla si blíže k němu.

„Proč jsi sem vůbec jela? Měli jsme jet ráno, ne?" Zeptal se a já si uvědomila, že vlastně neví, co se stalo.

„Volala mi doktorka, abych přijela. Nevypadá to s mámou dobře a pravděpodobně to nepřežije." Řekla jsem se sklopeným pohledem a na to mě Nathan jednou rukou objal a dal mi pusu na hlavu.

„To bude dobrý." Řekl potichu a já si utřela slzu, která mi stékala po tváři.

„Mluvil jsem s doktorkou a půjdou se teď podívat, jak to s ní vypadá." Řekl hlas mého nevlastního otce, který k nám právě přišel. Ani jeden jsme mu na to nic neřekli. Po pár vteřinách, jak řekl otec, přišli doktoři a šli do pokoje, kde kontrolovali mámu. Byla jsem nervózní. Půlka mě věděla, že to nepřežije a druhá půlka mě doufala, že to zvládne.

×××

Po třiceti minutách konečně vyšli z pokoje a my s Nathanem šli hned k nim.

„Tak?" Vyzval je můj nevlastní otec k mluvení a taky už nedočkavě čekal.

„Bohužel paní Evansovou přivezli pozdě a my nemohli nic udělat." Řekla doktorka a já cítila, jak se mi svírá srdce a žaludek.

„Je mi to líto." Dodala s lítostivým pohledem a odešla. Najednou se mi celý svět zpomalil. Viděla jsem, jak můj nevlastní otec něco říká a jde za doktorkou. Nathan na mě mluvil, ale já ho vůbec nevnímala. Jenom jsem si potřebovala sednout, a tak jsem si šla sednout na židli.

„Am, slyšíš mě?" Snažil se na mě mluvit Nathan a já začala opět vnímat. Kývla jsem hlavou jemně na souhlas a podívala se na Nathana. Klečel přede mnou a na tváři měl smutný výraz. Lokty jsem se opřela o kolena a držela se za hlavu. Nechtěla jsem uvěřit tomu, že už tu není. Že už s ní nebudu moct nikdy mluvit. Vždyť ona byla moje jediná rodina. Bez ní nikoho jiného z rodiny nemám. Vím, že jsme spolu neměly moc dobré vztahy, ale i přes všechno jsem ji měla strašně ráda.

„Chceš jet domů?" Zeptal se starostlivě Nathan a já jen přikývla na souhlas. Vstala jsme a společně s Nathanem jsme šli do auta. Divila jsem se, že už se mi nechtělo brečet. Jen jsem byla jako tělo bez duše.

„Napij se vody." Řekl Nathan, když jsme se rozjeli a jednou rukou mi podal lahev s vodou. Tu jsem si od něj převzala a poslechla ho.

×××

Uběhlo několik dní a my se připravujeme na pohřeb, který jsme i s nevlastním otcem zařídili. Aspoň se s ním o tom dalo nějak normálně bavit a mohli jsme se s mámou oficiálně rozloučit.

„Už bychom měli vyrazit." Řekl Nathan a pohladil mě po rameni, když jsem si ještě česala své vlasy. Přikývla jsem na souhlas a hřeben už odložila.

Nathan mi byl těchto pár dní tou největší oporou, kterou jsem teď nejvíc potřebovala. Jsem ráda, že tu pro mě je.

×××

Obřad probíhal klidně. Bylo tam ale jen pár lidí. Jen pár kamarádů a my.

Po celém pohřbu jsme s Nathanem jeli ještě do domu, kde jsem bydlela, než jsem poznala Nathana. Otec ho chce totiž prodat a odstěhovat se, tak se tam chci ještě podívat.

Vstoupili jsme dovnitř a mně se automaticky vybavily všechny vzpomínky. Bohužel byly jen negativní. Do domu s námi šel i otec, jelikož tu ještě bydlí.
S Nathanem jsme šli nahoru do mého pokoje. Když jsem ho otevřela, vybavila se mi jediná vzpomínka. A to den, kdy jsem měla své osmnácté narozeniny. Vypadalo to, že se vybavila i Nathanovi, protože mě chytil za ruku a na tváři měl smutný a zároveň zamyšlený výraz. Po obličeji mi začala stékat slza, a tak jsme se rozhodli, že už je čas jít. Sešli jsme schody a tam viděli otce, který si zrovna nalil panáka.

„Dáte si taky?" Zeptal a my hned zakývali hlavou na nesouhlas, protože Nathan řídil a já nechtěla.

„Můžu s tebou mluvit?" Zeptal se můj nevlastní otec mě. Já kývla na souhlas a on se podíval na Nathana.

„O samotě." Dodal a tím chtěl, aby Nathan odešel.

„Na to zapomeň." Řekl rovnou Nathan a já se na něj podívala. Chápu ho, ale otec by mi teď nic neudělal. Ne, když se před pár dny vrátil z vězení.

„Počkej na mě venku." Řekla jsem a pohladila ho po ruce. Nathan ale kývl na nesouhlas.

„Prosím." Dodala jsem a on si povzdechl.

„Tak fajn." Řekl trochu nuceně a odešel ven. Já se otočila na otce a čekala, až začne mluvit. Nevěděla jsem o čem chce mluvit, ale docela mě to zajímalo.

„Nebudu chodit kolem horké kaše." Začal mluvit a vypil toho panáka, kterého si před chvílí nalil. Pořád jsem z něj měla strach. To prostě nikdy nezmizí, ale je to o dost lepší, než to bylo před několika měsíci.

„Chtěl jsem ti nabídnout, aby jsi se přestěhovala se mnou." Vydal ze sebe a musím přiznat, že mě to ani nepřekvapilo. Popravdě mi tahle možnost už taky proběhla hlavou, ale i přesto jsem měla husí kůži.

„Vím, že nejspíš nebudeš souhlasit, ale já to sám fakt nezvládnu. Bez tvojí matky nejsem nic a potřeboval bych někoho aspoň na pár měsíců, abych se postavil na nohy. Nechci tě ztratit. I když vím, že to tak někdy nevypadalo, tak jsem tě měl rád a nechtěl bych ztratit i tebe." Pokračoval a já cítila, jak mi slza stéká po tváři. Věděla jsem, že to příjmu. Už jen kvůli tomu, aby měl Nathan normální a šťastný život. Pokud tu bude otec, nikdy by nám nedal pokoj a já nechci, aby se Nathan trápil.

„Prosím. Aspoň na měsíc." Dodal otec a já si rukou utřela další slzu. Moc jsem mu nevěřila, že by se změnil, i když jsem tomu fakt moc chtěla věřit. Musela jsem se smířit s tím, že se otce nikdy nezbavím.

„Mas papír a tužku?" Zeptala jsem a on jen nechápavě přikývl a přinesl mi to.

„Napiš mi na to tvoje číslo. Promyslím to a dám ti vědět." Řekla jsem a snažila se neznít moc emocionálně. Potřebovala jsem si to pořádně promyslet a být si tím jistá. Nevlastní otec mi svoje číslo bez nějakých keců napsal a já si ho vzala.

„Budu moc rád, pokud budeš souhlasit. Opravdu mě moc mrzí, jaký vztah jsme mezi sebou měli, ale to se teď změní. Chci ti to všechno vynahradit." Řekl s jemným úsměvem na tváři. Jen jsem mu na to přikývla a šla ven za Nathanem, který stál hned u dveří.

„Nezkoušel nic?" Zeptal se hned a já mu na kývla hlavou na nesouhlas.

„A co chtěl?" Zeptal se a pomalu se rozešel k autu. Já ho hned následovala.

„Jen se mi zase omluval za to, co se stalo." Zalhala jsem a sklopila hlavu. Nathan si něco pro sebe mumlal, ale já to moc nevnímala. Měla jsem hlavu plnou myšlenek a nevyřešených otázek.

×××

Tak jo, už plánuji jen jednu nebo dvě části, takže se příběh blíží opravdu ke konci..😄

x moon x