Snamione: Poslední šance

Ohlušující ticho 16

Hermiona mrtvolně ležela na prostorné posteli, objímala silnou péřovou přikrývku a hleděla k oknu, za kterým už byla opět tma. Poslední dobou denní světlo příliš nevídala, vždy jej úspěšně zaspala, nebo před Snapem a domácím skřítkem spánek předstírala. Ani jeden ji nebudil, stále věřili v její vyčerpání z porodu, které však už i podle Harmiony trvalo příliš dlouho.

První den se jakžtakž zvládala i s rozbolavěným tělem postarat o dítě, přestože zjistila, že umí pouze kojit. Druhý den plakala společně s dcerou, když dítě potřebovalo přebalit, převléct a umýt. Brečela vyčerpáním, zoufalstvím a v neposlední řadě vzteky, že jí Snape byl schopný něco podobného udělat, ale třetí noc se vše změnilo. Smrtijed po půlnoci vstoupil do Hermioniny ložnice s plačícím dítětem, kouzlem zvedl postýlku i s dcerou do vzduchu a odešel s ní pryč. Hermiona slyšela jen vzdalující se pláč, přesto neměla o dítě strach – bála se o sebe, nakonec se však ukázalo, že zcela zbytečně. Snape přenechal dítě raději domácímu skřítkovi a ji nechal vlastnímu osudu.

Dva týdny se se Snapem míjela, předstírala spánek a naučila se žít v noci, kdy byla přístupná část domu naprosto tichá. Jakmile Snape zalezl do její původní komůrky, Hermiona pár minut počkala a vydala se do koupeny, kde si obvykle napustila horkou vanu, v kuchyni si ukuchtila něco malého k snědku a následně seděla až do brzkých ranních hodin v obývacím pokoji a snažila se zabít volný čas listováním knih. Nebyly ani z části tak zajímavé, jak by je shledávala v Bradavicích, ale ani její život nebyl ani z části tak zajímavý jako v Bradavicích, tudíž se snažila na novou formu života přivyknout. Noční život. Absolutní izolace a ticho. To všudypřítomné a ohlušující ticho, které jí našeptávalo ty nejhorší myšlenky. Kdyby našla odvahu a použila nůž jako zbraň proti sobě, mohla by se odebrat za svými přáteli, jenže ona ji neměla. Nesnášela svůj život, nenáviděla sebe, Lily i Snapea, ale nedokázala to. Kdyby jí někdo dal nůž v žaláři Voldemortova panství, neváhala by, jenže Snape ji fyzicky nemučil, vlastně si jí vůbec nevšímal...

Hermiona se vykulila z vyhřátě postele, vklouzla do pantoflí a jen v noční košilce se vydala na toaletu, Snape ještě spal, tudíž si mohla dovolit poslední dnešní výlet.

V obývacím pokoji ji však zastavil pláč, který se nesl z kuchyně a ani po dlouhým minutách, co Hermiona konsternovaně poslouchala, neutichal. Ztuhle se odvážila vstoupit do kuchyně, kde stála kolébka kousek od ohniště, nad nímž vysel úzkostně vydrbaný kotel. Její dcera až tak čistě a vznosně nepůsobila, zatímco domácí skřítek nerudně kramařil nádobí na druhé straně místnosti.

Hermiona si zpočátku nebyla jistá, zda by nebylo lepší přivolat skřítka, nakonec však položila svoji dlaň přes celé dětské bříško a přiškrceně vydala konejšivý zvuk.

„Lily," zašeptala a sehnula se k černooké dceři, jejíž pláč pomalu utichal. Věčně naštvaný skřítek na ni vrhal nepřátelské pohledy, během čehož začal znovu leštit velký kotel. „Je to lepší?" Obezřetně přejela prstem po bledém líčku.

„Slečna Lily chce své mléko, slečno Grangerová," zaskřehotal nevzrušeně domácí skřítek. Dýchl horký vzduch na kotel a huňatou látkou jej láskyplně otřel. Hermiona raději holčičku vzala stranou, posadila se na sedačku v obývacím pokoji a odhalila se, aby mohla kojit.

„Jste zpět?" zeptal se jízlivý hrubý hlas a Hermiona rychle odtáhla dítě od prsu, div jí Lily nevyklouzla z rukou, aby se mohla zahalit a Snape ji neviděl, přestože viděl mnohem více, než by si kdy přála.

„Brečela," vyhrkla rychle na vysvětlenou, během čehož dítě nespokojeně kňouralo. Trošku neuroticky s ním třásla, aby nezačalo plakat, ale možná to dělala kvůli sobě. Snape s ní od porodu nepromluvil a jeho hlas byl opět rezervovanější.

„Slyšel jsem," ujistil ji nezaujatě. „Každý den ji slyším, zatímco vy spíte."

„Byla jsem vyčerpaná," zalhala.

„Očividně už nejste," obratně sáhl pro Denního věštce na konferenčním stolku, „tudíž se můžete chopit role matky."

„J-já..."

„Vy co, slečno Grangerová?"

„Neumím to, pane," zamumlala poníženě, tentokrát nelhala. Sevřela Lilyinu pěstičku ve své dlani a bříškem palce jí masírovala předloktí. Byla tak maličká...

„Slečno Grangerová, pocházíte z dobré rodiny?"

„Mí rodiče jsou mudlové, takže..."

„Ano, znám váš původ," přerušil Hermionu příkře, „ale i někteří mudlové se umí o své děti dobře postarat. Jak se k vám chovali rodiče, když jste byla malá?" Hermiona němě sledovala bývalého profesora lektvarů. „Chovejte se k ní stejně. Nezaslouží si život domácího skřítka pod poličkou s kořenkami."

Hermioně se honily v hlavě myšlenky a otázky, jenže žádné nedala šanci vyplout napovrch. Proč se o dceru nezajímá on sám? Jistě, otevřeně si řekli, že o dítě ani jeden nestojí, ale on ji nyní nutil, aby se zapřela a začala se chovat jako milující matka. Její rodiče byli milující, jenže měli dceru, o kterou stáli, pro kterou by dýchali. Hermiona měla dceru, která se neměla nikdy narodit.

„Nezvládnu to."

„Zvyknete si."

Přeji bujaré zakončení roku 2021 a přivítání roku nového a zítra, na Nový rok, se můžete těšit na další díl - konečně díl, kde se Andromeda setká s Hermionou.

Moc děkuji za vaše komentáře, velmi mě motivují dopisovat poslední díly tohoto příběhu :)