Snamione: Poslední šance

Lékouzelník 97

Ačkoliv měla zůstat Hermiona u Severusova otce v azylu, stejně neodolala a vyšla s dcerou do parku za domem. Starý Snape ji nijak nezastavoval a Hermiona se ujišťovala, že s hůlkou zase až tak bezbranná nebude. A když zahlédla šťastnou Lily na houpačkách a klouzačce, veškeré obavy zmizely. Park nebyl ani tak pustý, jak myslela, takže mnoho mudlů působilo jako bezpečnostní opatření před každým kouzelníkem s jakýmikoliv úmysly.

Bylo příjemné vrátit se do obyčejného mudlovského života bez kouzel. I Lily zapomněla na kouzelné hračky, když ji začala Hermiona houpat na houpačce. Smály se obě.

„Slečno Grangerová?" Hermiona střelila pohledem po narušiteli, zatímco nahmatala hůlku, ale podvědomá reakce byla zcela zbytečná. Lékouzelník Wilson v obyčejném mudlovském oblečení s brýlemi vesele kráčel přes hřiště přímo k čarodějce s dítětem. „Jste to vy!" zaradoval se, načež mladé ženě potřásl rukou a okem lékaře přejel její tělo. Naposledy ji viděl zoufalou u Snapeova soudu a před tím chvíli po porodu, kdy ji kontroloval po porodní bábě – slabě si tento moment zpětně vybavovala. „Když jsem vás zahlédl, musel jsem se podívat zblízka... Vypadáte moc dobře," pronesl uznale, „to mě těší."

„Děkuji," špitla Hermiona a znovu rozhoupala svoji dceru. „Co tady děláte?"

„Já?" Srdečně se zasmál. „Já tady bydlím už dvacet let, ale vás jsem tady ještě neviděl. Zalíbil se vám náš park? Moje děti ho milovaly, když byly menší – samozřejmě."

„Přechodně tu bydlíme," přiznala nakonec. Věřila panu Wilsonovi, on ji nepodrazil ani před lety, když by mu každá špína pomohla ochránit vlastní rodinu. „Tamhle." Pokynula k domu.

„Ale vždyť tam bydlí..." Odmlčel se, když mu všechny spojitosti zapadly. „Snape? V životě by mě nenapadlo, že on má něco společného s tím Snapem! Jste stále v kontaktu?" vyhrkl překvapeně. „Kvůli dceři?" Jistota jej opouštěla. „Nikdy by mě nenapadlo, že mu dokážete odpustit po tom všem, co jste..."

„Zbyli jsme si," zalhala Hermiona, zatímco si představovala, jak se se Snapem milovali. V ten den to vůbec nepůsobilo, že si na sebe zbyli – v ten den měla pocit, že se jí podařilo najít v kupce sena jehlu... „Když jsem otěhotněla a porodila, Snape přestal být tak hrozný a po válce se vše dočista zlomilo." Toto byl možná nejdivnější rozhovor, jaký za poslední dobu vedla.

„Žijete spolu?!"

„Ano i ne," přiznala. „Je to komplikované, ale Lily nás pojí." Děvčátko se stále usmívalo a třepalo nožičkama ve vzduchu. „Kdyby tomu osud a příroda tak nechtěly, byla bych už mrtvá a Lily by nikdy nespatřilo světlo světa – a to by byla nesmírná škoda," pokusila se Hermiona odlehčit atmosféru, ale Wilson se netvářil ani trochu uvolněně. Sledoval dítě a častokrát si upravil brýle na nose.

„Měl bych vám to říct," zamumlal přiškrceně štíhlý kouzelník s ustupujícími vlasy, ale ujišťoval spíše sebe než Hermionu. „Ten den, co mě Snape přivolal poprvé... Nebyla jste těhotná a mně došlo z chování všech přítomných – bohužel i ze zkušenosti –, že vás zabijí, pokud potvrdím předem jasný výsledek." Hermiona opatrně zastavila houpačku. „Moc jsem si vás vážil – a stále vážím – a měl jsem malé zkušenosti se zakázaným odvětvím lékouzelnické magie... Nebyla jste těhotná, ale měla jste v sobě stále životaschopný genetický materiál vašeho milence – podařilo se mi kouzly spojit vajíčko se spermií. V mudlovském světě tato praktika není až tak výjimečná," se zkrabaceným čelem nad brýlemi se pokoušel ospravedlnit své chování, ale čarodějka nedokázala v daný moment vůbec myslet. Neotěhotněla. Nebýt Wilsona, už by dávno zela v hrobě. „V našem světě je tato kouzelná formule zakázaná, ale když jsem se ji musel naučit již dříve pro jinou čarodějku, nemohl jsem jen přihlížet, jak vás Snape zabije, když jsem vám mohl poskytnout více času... Pamatujete, jak jsem tehdy řekl, že vám zachráním život?"

Hermiona mimoděk přikývla. I po dlouhých měsících a letech si moc dobře pamatovala, jak škemrala, aby Wilson doručil dopis Andromedě, ale on odmítl, aby ochránil vlastní rodinu. Zachránil ji, došlo čarodějce záhy, ale nedokázala být vděčná.

„Víc nebylo v mých silách," přiznal tiše, zatímco Hermiona stála s pevně stisknutými rty. „Doufám, že mi to někdy dokážete odpustit."

„Není co," zamumlala naučeně Hermiona a vykouzlila falešný úsměv plný útěchy.

V této kapitole se nestane nic, ale odhalí mnohé...

(Tato část bude důležitá i pro "volné" pokračování tohoto příběhu)