Snamione: Poslední šance

Já, Bellatrix Lestrangeová 107

„Já, Bellatrix Lestrengeová, touto závětí odkazuji," malý kouzelník se silnými brýlemi se na okamžik pozastavil, aby si upravil vázanku a vrhl povzbudivý pohled na dívku, která se nervózně vrtěla na zahradní židli, „rodný dům Blacků, jakož i pozemky, šperky a domácího skřítka Narcisse Malfoyové."

Narcissa vedle Andromedy jen tiše přikývla, zato její starší sestra nedokázala potlačit úšklebek. Jak nečekané! Kdo by si pomyslel, že dům nejčistokrevnější rodiny v celé Británii nepřipadne vzorné dceři a sestře? Již od pozvání k této sešlosti věděla, že by jí Bella neodkázala ani dýňovou šťávu – tak moc jí nevěřila.

Buclatý kouzelník pohlédl váhavě na Narcissu přes horní obroučky brýlí a nejistě začal číst: „Cissy, jsi nejvěrnější a nejčistší z rodu Blacků, z mých sester, a proto sídlo daruji tobě. Věřím, že i předci by si to tak přáli. S nehynoucí láskou – Bella. Toujours Pur!"

Blonďatá čarodějka si zakryla obličej kapesníčkem, zatímco Andromeda stále nedokázala odtrhnout oči od malé dívenky v lehkých zelených šatičkách po lýtka. Byla krásná, téměř uhrančivá, ale přesto nepřišla Andromedě cizí; měla pocit, že už ji někdy viděla. Děvčátko na ní nevěřícně viselo očima také, téměř se zdálo, že se chystalo každým okamžikem seskočit a rozeběhnout se k ní.

„Dracu Malfoyi odkazuji sídlo Malfoyů," mladý blonďatý muž němě rozevřel rty a chytl stejně překvapenou matku na ruku – Voldemort rodině vše vzal, „jakož i pozemky a čtvrtinu svého zlata. Drahý Draco, vždy jsi mi byl synem. Buď hrdý na to, že ti v žilách koluje krev Blacků. S vroucí láskou – Bellatrix."

Malý kouzelník stočil pergamen a ukázkově jej vložil do brašny. Andromeda nenamítala, věděla, že nic nedostane, přesto ve vzduchu ještě visela otázka, co bude se třemi čtvrtinami zlata, domem Lestrageů a kdo je malá přihlížející dívenka, která čas od času z nervozity přimhouřila oči.

„Děkujeme vám," ujal se slova Draco jako pravý muž a vstal, aby si s kouzelníkem potřásl rukou, jenže muž jej zastavil distingovaným gestem, zatímco v aktovce lovil dodatkový pergamen a dopis.

Odkašlal si, rozvinul svitek a začal číst: „Mé nejmilovanější Delphini Blackové," Andromeda zalapala po dechu, když holčička na zahradní židli stočila pohled na kouzelníka, jenž přečetl její jméno, Narcissa se však zdála být se situací zcela seznámena, „odkazuji sídlo Lestrangeů, jakož i pozemky, tvrz v Temném lese, svatební diadém rodiny Blacků, tři čtvrtiny svého zlata a všechen svůj zbylý majetek. Delphy, jsi klenot celé rodiny. Maminka tě miluje!"

Dívenka s tmavými vlnitými vlásky ve dvou stejných uzlech plačtivě našpulila rty a nadále si žmoulala spodní lem šatů. Až nyní Andromeda viděla, jak je dítě mrtvé sestře podobné i svou neurotičností a neschopností v klidu posedět, ale přesto nehrály v její tváři ostré rysy a vystouplé lícní kosti prim na rozdíl od Belly, Lestrenge a dokonce i samotné Andromedy. Dívka měla jemné aristokratické rysy a dokonce ani vlasy neměla úplně havraní černi.

„Děkujeme," pronesl znovu Draco a vděčně muži přikývl.

„Stále to ještě není konec," ujistil jej přihlížející kouzelník a odtočil dalších několik centimetrů pergamenu. Andromeda v rozčarování z Bellatrixiny dcery již byla připravená na cokoliv. Konečně pochopila neustálou přítomnost dětských očí na sobě; vypadala téměř stejně jako Dephyina matka, jako svá šílená sestra.

„Andy," přečetl brýlatý muž z druhé části závěti a jmenovaná osoba ztuhla – přeci jen se dostala do dědictví, „své názory na sebe známe. Stále považuji tvůj útěk za neomluvitelnou zradu, sňatek s mudlovským šmejdem za urážku celého rodu a tvoji vytrvalou snahu mě o vše připravit za neodpustitelnou." Andromeda před očima viděla temperamentní šílenou čarodějnici, která jí ječivým hlasem vyčítala všechny chyby. „Dlouho jsem přemýšlela, zda narušovat tvé radování z mé smrti nějakým darem. Napadly mne zakleté předměty i důmyslné jedy, ale nakonec jsem se rozhodla jinak. Andromedo Blacková, odkazuji ti dopis," Andromeda si s úlevou oddychla, očekávala něco mnohonásobně horšího, „a svěřuji do tvých rukou to nejcennější, co mám – Delpihini Blackovou, protože jsi již dokázala, že jsi dobrá matka a dokážeš vychovat silnou ženu. S úctou – Bella."

KONEC

18. 10. 2021 –  7. 7. 2023

219 stran v LibreOffice

Necelé dva roky práce a pozorování Hermionina příběhu od žaláře po šťatsnou rodinu... Dobrou zprávou však zůstává, že nekončíme úplně, protože již nyní si můžete přečíst na mém profilu volné pokračování této povídky, které nese název Snamione: Ve středu moci.

Děkuji všem, kteří se mnou u této povídky vydrželi do konce, sdíleli Hermionin strach a bolest, radost i štěstí. Myslím, že si Hermiona prošla velkou proměnou - a vy jste byli u toho. Děkuji moc za všechny komentáře, které mě motivovaly napsat neuvěřitelných 107 kapitol, necelých 50K přečtení a 4,2K hvězdiček.

Budu moc ráda, když ještě naposledy okomentujete povídku a zavpomínáte na všechny postavy. Možná si i propojíte některé informace, které se ucelily až touto poslední částí. (Zavzpomínejte na kapitolu Třetí sestra 34...) A nezapomeňte, že vedle příběhu Hermiony jsme sledovali i příběh opomíjené sestry Blackové.

Děkuji! 💚