Snamione: Poslední šance

Expecto patronum 30

„Podívejte!" vyjekla Hermiona nadšeně, načež Snape znuděně pohlédl přes noviny, ale když zahlédl Lily s vykulenýma černýma očima, rukama nejistě rozhozenýma v prostoru a slabě se kymácející, zvažujíc, zda udělá první krůček, odhodil Denního věštce a urychleně přispěchal na podlahu za svojí holčičkou.

„Lily," zašeptal, aby děvčátko navnadil nataženými pažemi, ale dítě bylo zcela konsternováno. Několikrát se dokonce Lily naklonila tak moc dozadu, že už ji Hermiona jemně zachytávala za plenku a Snape se natahoval, aby ji ochránil před pádem.

„Doběhni k tatínkovi," ponoukala holčičku Hermiona. Podobně harmonické momenty často nezažívali, obvykle byli potichu, protože se Snape vracel nerudný z práce, přečetl si noviny, snědl večeři a šel spát. Lily na něj výskavě dorážela, aby si vysloužila rychlé pochování, a Hermiona byla ve volných chvílích podrobována nitrozpytu, aby si vybudovala nitrobranu... Nacházela se stále tam, kde byla na začátku.

Lily dala obezřetně ruce před sebe, soustředěně si stiskla rtíky, urputně se zadívala na otce – odhodlání v očích podědila po něm – a nerozhodně zvedla nožičku, o pár centimetrů ji posunula a neobratně došlápla, ale jakmile se tak stalo, už zvedala druhou nožičku... Třemi kolíbavými kroky docupitala ke špičkám Snapeových prstů, než se rozhodla nechat zvítězit gravitaci. Dopadla do Snapeovy náruče a vypískla radostí. Hermiona konečně viděla Snapeův široký úsměv, skrývané dojetí a otcovskou pýchu. Kdyby byl takto přívětivý i k Hermioně, neměla by z něj i po letech obavy.

„Moje šikovná čarodějka," šeptal dívence do jemných vlásků, do kterých vtiskl polibek. „Trénovala jsi s maminkou?" Pohlédl na Hermionu a děkovně kývl, aby docenil její starostlivou péči, kterou on Lily nemohl dát. Čím vřelejší byla Hermionina péče, tím snesitelnější byl Snape...

„Matko, tohle je nevhodné." Od vchodových dveří zazněl hlas Draca Malfoye a údery podpatků. Snape se urychleně zvedl i s Lily v náručí, aby působil důstojně, a Hermiona ho rychle napodobila. Stáli jako prototyp krásné rodiny, když kouzelník vyzval návštěvu ke vstupu.

Jako první vkročila upjatá žena s platinovými vlasy ve stříbrném plášti a za ní se loudal mladý muž, o jehož přítomnost Hermiona ani v nejmenším nestála.

„Severusi, moc se omlouvám, že tě takhle obtěžujeme navečer, ale je to moc důležité."

„Zbytečně pana profesora obtěžujeme!" sykl Draco nahněvaně matčiným směrem, ona však nesouhlasně vrtěla hlavou. „Moc se omlouváme!"

„O co jde, Narcisso?"

„Pán zla poslal Draca jako stráž do Azkabanu k jednomu případu..." Věnovala Snapeovi významný pohled. „Je to kvůli Luciusovi, stále mu neodpustil. Prosím tě, nauč Draca Patronovo zaklínadlo! Řekni si cokoli, ale pomoz nám." Zoufale se vrhla k vysokému Snapeovi, jehož vážnou tvář kazila maličká ručička Lily. „Prosím tě jako přítele! Já a Lucius to zaklínadlo neumíme a Bella ho..." Na zlomek vteřiny zahanbeně sklonila zrak. „Ona už nemůže..."

„Proč myslíš, že já můžu?"

„Byl jsi profesor obrany proti černé magii, musíš ho znát alespoň teoreticky." Draco stál trochu poníženě za matkou, což neuniklo Hermioně. Již podruhé ho viděla zkroušeného bez klasického arogantního úšklebku ve tváři a urážkou na rtech. Když spojil své šedé oči s jejíma hnědýma, jen nepatrně kývl, aby ji ujistil, že ji bere na vědomí.

„Udělám, co budu moci," slíbil ženě, která se přitiskla na Snapeovu hruď hned vedle Lily, jež nespokojeně protáhla obličej a domáhala se Hermiony. „Odveďte Lily." Mladá čarodějka bez hůlky neochotně úkol splnila, ale jakmile dítě vykoupala a uložila do postýlky, vrátila se. V obývacím pokoji už byl pouze Snape a netrpělivý Draco, jenž zbytečně máchal hůlkou a vykřikoval expecto patronum, avšak ze špičky hůlky nevytryskla ani stříbřitá mlha.

„Koncentrujte se!" sykl Snape a navedl Hermionu ke krbu, aby se Dracovi nemotala před hůlkou. „Musíte ze sebe dostat to nejčistší. Draco, vaše duše ještě není rozpolcena, abyste toho nebyl schopen jako vaše ctěná tetička."

„Ale jak to mám udělat?" vykřikl frustrovaně a naprosto zbytečně švihl hůlkou, čímž nevědomky vypustil spršku jisker. „To nejlepší," zparodoval Snapeův hlas. „Co to je?"

„Nejšťastnější vzpomínka," zašvitořila pobaveně Hermiona, kterou těšilo vidět Malfoyův neúspěch, i když setkání s mozkomory mu nepřála, nebyl taková zrůda jako Voldemort nebo Lestrangeová.

„Poučka sentimentálních hlupáků," zavrčel Snape. Nesnášel, když ho někdo doplňoval, nedejbože opravoval. „Musíte v sobě vyvolat jakýkoliv silný cit, jenž dokáže vzbudit vašeho patrona, který vám poskytne ochranu v podobě štítu."

„Harry trénoval na bubákovi," namítla uvolněně čarodějka, jelikož si neuvědomila, že by se měla mít před Malfoyem na pozoru. Se Snapem se někdy mohla bavit jako se sobě rovným, ale nesměli mít společnost.

„Slečno Grangerová, vaše fascinující prožitky s Potterem si můžete odpustit. Ani jeho strhující schopnosti mu nezachránily život," řekl zle a probodl Hermionu očima, aby podtrhl jejich hru. Malfoy se chytil.

Další dvě hodiny blonďatý kouzelník trénoval u protější zdi, Snape se posadil do svého křesla a Hermiona pomalu usínala, ale vždy ji probral Dracův zbytečný jásot nad stříbrnou mlhovinou, která se mu podařila několikrát vykouzlit. Klesala jí víčka a Snape do ní jednou schválně drcl, aby se probrala, ale jeho škádlivé já se opět odmlčelo, než se sebral a odešel.

„Expecto patronum!" zamumlal vyčerpaně Draco a Hermiona se zasmála. Bez Snapeovy přítomnosti se nemusela tolik ovládat. „Co je, Grangerová? Umíš to snad líp?"

„Uměla jsem tohle zaklínadlo už v pátém ročníku," pochlubila se. Nemohl ji napadnout, když byl v domě i starší kouzelník.

„To ti tak věřím," zavrčel a sedl si do profesorova křesla. Zvrátil hlavu, než zhýrale vydechl.

„Nemám hůlku, ale zvládnu Patronovo zaklínadlo vyčarovat kdykoliv." Hrdě vypjala hruď. Poprvé s Malfoyem vedla relativně normální konverzaci a bylo to svým způsobem příjemné – nemusela vykazovat žádnou úctu.

Šedé oči na okamžik zakotvily na hůlce, ale brzy svoji hůlku znovu pozvedl a pronesl ta nejméně pravděpodobná slova: „Předveď! Snape je vedle, vím, že se nepokusíš o žádný hloupý útěk." Ušklíbla se, ale musela uznat, že by se ani s hůlkou přes Snapea daleko nedostala.

Stoupla si. Ruka s hůlkou ji brněla, jak se všechna nahromaděná magie snažila prodrat skrze hůlku ven. Cítila se jako abstinent, jehož droga se opět nabízela... Napoprvé se zaklínadlo nepovedlo a Draco se jí vysmíval, ale napodruhé z hůlky vytryskla hustá stříbřitá mlhovina, která se okamžitě zformovala do vydry. Hermioně se sevřelo srdce, bylo to jako shledání s dávno ztraceným přítelem...

Vydra živě pobíhala po obýváku a Hermiona nadšeně sledovala překrásného patrona.

„Bobr? A to je všechno?" vyprskl Draco.

„Vydra," opravil ho nesoustředěný Snape. „Dobrá práce, pane Mal-" Hermiona ztuhla pod náporem černých očí, které v žádném případě nečekaly, že držitelem hůlky bude dívka. „Expelliarmus!" Čarodějce násilím vylétla hůlka z ruky a přistála na podlaze. „Kdo vám dal hůlku?"

„Chtěla jsem demonstrovat, že umím Patronovo zaklínadlo, pane," zamumlala bojácně se sklopenou hlavou. Draco byl na křesle bledý jako stěna.

„Nepatří vám hůlka do ruky, slečno. Jděte si lehnout."

„Chtěla jsem jen-"

„Nechte nás pracovat."

Do obýváku se těsně nad ránem vrátila ještě jednou, když potřebovala na toaletu. Pouze nahlédla mezi dveřmi, aby spatřila spícího Snapea ve svém křesle a Draca téměř v mdlobách, zatímco držel hůlku a klížícíma oči hleděl ke svým nohám. Po chvíli zpoza křesla vyšel překrásný páv a při pohledu na uhranutou Hermionu rozevřel stříbřitý vějíř svého ocasu.

Jedna z mých oblíbených částí...