Snamione: Poslední šance

Nemocnice svatého Munga 105

„Musíte si to obléct," opakovala trpělivě Hermiona, zatímco v roztřesených rukách držela Severusův černý hábit, „do nemocnice mudlové nesmí."

„A to kouzelníci nemůžou nosit normální oblečení?" odfrkl rezignovaně muž, než se začal do oblečení soukat. Už měl na sobě Severusovy kalhoty, košili i vestu, nicméně finální hábit byl nad mudlovu komfortní zónu. Hermiona přes slzy upravovala hůlkou velikost oblečení, jelikož byl starý muž mnohem robustnější než Severus, jenž ležel v bezvědomí, zatímco kouzelnický svět slavil.

„Ron mi půjčil hůlku," pronesl tiše Harry, načež začal upevňovat kouzelný předmět Snapeovi k pásku, aby byl všem na očích. Ron zabavoval dívenku v pokoji, aby se neustále neptala na tatínka. Hermiona naposledy upravila velikost hábitu v ramenou. „O Lily se postaráme, můžeš tam zůstat tak dlouho, jak jen budeš potřebovat."

Hermiona vděčně přikývla, načež se i přes pohledy Snapea přitiskla k Harrymu, jenž ji okamžitě objal kolem ramen.

„On tě neopustí, Hermiono," ujišťoval čarodějku, avšak žena začínala pomalu ztrácet naději. V Nemocnici svatého Munga dokázali vždy léčit téměř zázračně na počkání, ale Severuse se jim nedařilo probudit již skoro dvacet čtyři hodin. Celou noc, zatímco v slzách seděla na chodbách nemocnice, sledovala nervózní lékouzelníky, jak zoufale pobíhali kolem a snažili se Severuse zachránit. „Nezabil ho Voldemort, nezastavila ho ani Bellatrix... Toho parchanta se nedá zbavit." Hermiona zaslechla za zády Snapeovo nespokojené odfrknutí, ale sama pro sebe se musela usmát. Harry měl pravdu, Severus by ji nikdy nezradil a neopustil.

„Musíme jít," vyrušil dvojici Snape hrubým hlasem. V Severusových věcech si byl se synem poprvé podobný i fyzicky a když položil velkou dlaň na Hermionina záda, zachvěla se. Skutečně museli jít, jelikož bez přemístění či letaxu se do nemocnice dostávalo jen velice složitě – mudla vše nesmírně komplikoval.

Během cesty veřejnou dopravou Hermiona slzela. Snape se naštěstí tvářil, že nic neviděl, a vždy ji pustil sednou, aby se neskácela k zemi. Před speciálním vstupem z mudlovského světa do Nemocnice svatého Munga dokonce čarodějce nabídl i rámě. S povděkem přijala.

Lékouzelníci a personál se po totožnosti Snapea nepídili, zřejmě si uměli dát jedna a jedna dohromady, když zahlédli nepřátelského vysokého muže v rozevlátém hábitu černé barvy, a stále žili ve lži z dob Voldemorta, jenž Severuse řadil mezi čistokrevné. Nikdo ani na okamžik nezapochyboval, že by muž před nimi nebyl kouzelník a hůlku měl pouze jako doplněk k převleku.

„Slečno Grangerová," usměvavý Severusův ošetřující lékouzelník potřásl Hermioně energicky rukou, což v čarodějce opět oživovalo naději. Při stisku Snapeovy ruky již tak optimistický nebyl, prokazoval úctu, avšak prozatím nevyrukoval se špatnými zprávami. „Vy jste otec pana Snapea, že?" Starý muž přikývl. „Mám pro vás oba dobré zprávy, pan Snape se na okamžik probral a reagoval na podněty, jen byl příliš vyčerpaný, aby mohl mluvit či zůstat déle při vědomí."

„Takže spí?" odtušil Snape.

„Ano, vás syn spí." Lékouzelník nejistě pohlédl na Hermionu. „Ztrácí vědomí, zřejmě jej madam Lestrangeová zasáhla vícekrát, než byla poražena."

„Nezasáhla jej smrtící kletbou," pronesla Hermiona soustředěně. Severus žil, Bella jej nedokázala zabít.

„A děkujme za to Merlinovi!" vydechl lékouzelník, zatímco je vedl k pokoji. „Stačí pár špatně odražených omračujících kleteb... Madam Lestrangeová měla nevídanou moc, není až tak nevídané, že následky jsou rozsáhlé, ale měly by samy zmizet, až se organismus zregeneruje."

„Za jak dlouho?"

„Dnes se probral poprvé, nedokážeme vám zatím výhledově říct, kdy se plně zotaví, pane Snape, ale musíme věřit, že to bude co nejdříve." Lékouzelník otevřel dveře a odhalil ležícího muže na posteli. Tentokrát vypadal mnohem více jako spící, než jako mrtvý. Personál nemocnice jej dokonce již přikryl peřinou a pod hlavu mu vsunul polštář. „Nepokoušejte se ho probudit, prosím vás, zbytečně byste narušovali ozdravovací proces."

Čarodějka v černém hábitu poděkovala, rozloučila se s lékouzelníkem a sesunula na židli vedle postele, zatímco Snape zaujal místo na druhé straně. Pozorně sledoval syna. Hermioně došlo, že hledal známky zranění, jenže tělo Severuse bylo bez jediného šrámu.

„Tohle je horší, než když jsem si poprvé připustil, že je Severus mrtvý," zamručel po dlouhých minutách starý muž. Otcovsky skryl synovu ruku ve svých dlaních. „Je úplně studený."

„Už jednou se probral, to je moc dobré znamení," trvala na svém přesvědčení Hermiona.

„Jak ho mohla zřídit jedna pitomá ženská, když jste mi tvrdili, jak se Severus dobrý?"

„Kdyby nebyl nejlepší, už by byl dávno mrtvý jako všichni ostatní, co se jí kdy postavili." Vzala spícího muže za druhou ruku. „Udělal, co bylo v jeho silách."

„A málem umřel," vydechl frustrovaně. „Neumře, že ne?"

Hermiona doufala, že nelhala, když záporně zavrtěla hlavou. Nemohl zemřít!

„Nikdy jsme neměli úplně dobré vztahy," přiznal Snape zkroušeně, přestože nyní držel syna za ruku a vyčkával u jeho postele, „ale pořád je to moje jediné dítě. Když jsem si před lety myslel, že už ho někdo zabil, chtěl jsem ho ještě alespoň jednou vidět, přestože jsem věděl, jak odtažitý byl – tichý po mámě, ale paličatý po mně." Ušklíbl se. „Když se potom objevil u dveří i s vámi, bylo to jako vidět ducha."

„Vybral vás, protože vám i po letech stále důvěřuje."

„Ten kluk byl vždycky blázen," zamumlal nevěřícně a promnul mu ruku. „Je mi jasný, že si myslíte a že vám Severus řekl, jak špatnej táta jsem byl, ale nikdy jsem to s ním nemyslel špatně. Je to sakra přece můj syn!"

Hermiona musí už jen čekat, kdy a jak se Severus probere, ale Snape si možná konečně uvědomí, co pro něj Severus zamená (pozdě ale přece)