Snamione: Poslední šance

Bitva 46

Třetí ukolébavka v řadě uklidňovala již maximálně tak samotnou Hermiona, zatímco Lily zcela fascinovaně seděla v kolébce a hleděla z okna, kde nebe osvětlovaly barevné záblesky všemožných kleteb. Kdykoliv se dostal proud zeleného světla až před jejich okno v ložnici, jež se nacházelo opačným směrem než příjezdová cesta, čarodějka strnula a zrychlila tempo písně. Hlomoz zvenčí jí po desítkách minut již splýval.

„Lily, měla bys spinkat," přemlouvala malou holčičku, která jen vrtěla hlavičkou. „Chceš... Chceš vyčarovat ptáčky – pipi?" zeptala se nejistě dcery. Nevěřila nové hůlce, nevěřila sobě, ale v žádném případě nechtěla, aby její dcera sledovala smrtící kletby, když stále existovala možnost, že dvě jsou schované někde i pro ně. „Avis!"

K Hermionině překvapení to zabralo. Oblak kouře a rána přivolaly Lilyinu pozornost, ale barevní ptáčci zahnaly pláč z úleku.

„Pipi," vyjekla nadšeně Lily, jejíž buclaté dětské ručky se začaly po zpívajících ptáčcích natahovat. Hermiona na okamžik zapomněla, v jaké situaci se nacházely. Pomocí myšlenek nechávala ptáčky přilétat a odlétat, jen aby se malá holčička smála. Nikdo by neměl umírat se strachem...

Iluze ptáčků se rozplynula, jakmile se monotónní hluk zvenčí začal rozléhat domem. Do dveří vstoupil odhodlaný domácí skřítek, jehož tělo zdobilo mnoho blyštivých cetek. Zřejmě nasbíral po domě značné množství památečních věcí na původní rodinu a nyní byl připraven si vzít veškerý svůj majetek sebou. Hermiona se automaticky postavila, aby mohla přejít ke dveřím. Domácí skřítci neovládali – nebo odmítali ovládat – stejně nebezpečná kouzla jako její hůlka.

„Slečno Grangerová, pán chtěl, abyste zůstala zde," připomněl nerudně skřítek, jehož kostnaté ruce z postýlky vytáhly Lily. Děvčátko se starému skřítkovi ani nevzpouzelo, bylo zvyklé na jeho praktiky. Nyní jej zaujaly všemožné cetky... „Monta musí slečnu požádat, aby zůstala se slečnou Lily." Šlachovitá ruka se natáhla i k Hermioně.

Mladá žena zaváhala, ale tříštivá rána, praskání dřeva a křik z přilehlé chodby rozhodly za ni.

„Zůstaň tady s Lily! Nikam nechoď, Monto!" Zhluboka se nadechla, aby si vyčistila hlavu do boje. „Rozumíš?! Zůstaň tady!"

Bála se, aby skřítek nevlekl dceru domem plným kleteb. Dokud bude ona naživu, nikdo chodbou k ložnici nepronikne. S touto myšlenkou proklouzla na chodbu a doběhla k obýváku – k tomu, co z něj zbylo.

Místo věčně zakrytého okna zela do místnosti obrovská díra, veškerý nábytek byl proměněn v suť a uprostřed toho chaosu stál rozcuchaný Snape, jehož hůlka obkreslovala složité tvary. Smrtijedů se v obýváku hemžilo mnoho, a proto nebylo překvapením, že Snape vysílal pouze štítová kouzla, aby zamezil vstupu do ložnice. Hermiona zpoza kouzelníkových zad začala útočit.

Snape se zděšeně zprvu málem otočil, ale starý Crabbe zrovna vyslal zakázanou kletbu, tudíž černovlasý kouzelník neměl čas poslat Hermionu pryč. A mladá čarodějka se do své staré role bojovnice tak rychle vžila, že nedokázala vnímat zcela nic, pouze společně s otcem své dcery dělali vše, aby se do ložnice nikdo nedostal. Boj mohl trvat desítky minut – hodiny – a Hermiona začínala být u konce se silami a zoufalá z bídného posunu. Z obýváku se posouvali do chodby k hlavním dveřím, jenže díra v obýváku musela být neustále střežena, takže čarodějka roztěkaně kouzlila na všechny strany. Noví a noví útočníci stále přicházeli.

„Udržím ložnici," zamumlala Hermiona těsně za rameny Snapea. Pochopil, že potřebuje chvíli na odpočinek, a tak začal tlačit Smrtijedy pryč. Postupoval pomalu, ale zanedlouho se mohla mladá čarodějka opět nadechnout. Nemohla si dovolit zkontrolovat Lily, ale mohla dírou ve zdi zkontrolovat Harryho. Sílící křik oznamoval, že se stále bojovalo i na druhé frontě. Harry žil!

Únava byla patrná na všech, avšak ke svému údivu Hermiona zjišťovala, že před sídlem nebojuje pouze Harry se Smrtijedy a jejich poskoky. Zahlédla profesorku McGonagall, Deana Thomase a Charlieho, Ronova bratra...

Za mnoho úžasných komentářů a hvězdiček přidávám kapitolu již dnes a další díl dám možná už v něděli :) Děkuji moc!

A dovolím si tvrdit, že tato kapitola je dějovým vrcholem povídky, protože už v příštím dílu se vše tak neskutečným způsobem zlomí, že se role všech (hlavních) postav otřesou v základech...

Pro Hermionu je milé spatřit staré známé (živé) tváře, že?