Snamione: Poslední šance

Mozkomor 29

Drž hubu, pitomá náno, když tomu nerozumíš, zavřískal Snape a Hermionino čtrnáctileté já se stáhlo do rohu Chroptící chýše. Hrůznost okamžiku na ni doléhala i roky poté, co tento traumatizující večer prožila. Rozmlžený pohled a náhle hleděla na velký roj mozkomorů, kteří ji pomalu připravovali o vědomí. Nedokázala se od strachu oprostit, tudíž ji osvobodila až Snapeova dobrá vůle.

„Soustřeďte se!" zavrčel nevrle Snape a schoval svoji hůlku do rukávu, čímž jednoznačně potvrdil, že pro dnešní den skončil se snahou dívce pomoci.

„Potřebuji trochu času," zamumlala Hermiona, která se téměř bezvládně položila na pohovku před praskající oheň, přičemž se stále chvěla po celém těle. Mozkomoři, nejnechutnější tvorové tohoto světa, ji málem připravili o rozum ještě v dobách, kdy byla šťastná.

„Nebudeme pokračovat," sykl. Nepříčetně si založil ruce na prsou a zahleděl se do krbu, zatímco Hermiona zhluboka dýchala, aby zahnala rozvlněný žaludek a olovnaté končetiny. „Mrzí mě, co jsem vám řekl," řekl po delší době ticha. Hermiona jen znaveně pohlédla do sinalé tváře. „I přes vaši samolibost a posedlost být ve všem nejlepší," škodolibě se ušklíbl, „jste nikdy nebyla pitomá nána a už vůbec jsem neměl právo vás tak hrubě umlčet... Za tohle se omlouvám."

Hermiona se mimoděčně usmála, ale povzbuzena Andromediným proslovem do duše nedokázala nepoznamenat: „Jenom za tohle?" Teatrálně nadzdvihla obočí, po vzoru svého profesora si založila ruce na prsou a upřela na něj lehce namalované oči. Andromeda jí poslala po sově několik zkrášlujících prostředků a šatů.

„Máte na mysli snad ještě něco?"

„V prvním ročníku jste se posmíval mým zubům, ve třetím mne nazval nechutným šprtem-"

„A ve druhém?"

„Část roku jsem byla... ehm... indisponována," zahuhlala uraženě Hermiona.

„Ah!" zahučel, jako by si Hermionina zkamenění nebyl vědom. Mohla zemřít a všichni to věděli! „To by vysvětlovalo ten božský klid. Nebýt Pottera, byl by to kouzelný rok..." Hermiona jej zpražila hnědýma očima.

„Nikdy jste se ke mně nechoval spravedlivě," postěžovala si ztrápeně, přestože ji na hrudi hřál příjemný pocit. Mluvila se Snapem jako se sobě rovným a neměla obavy, že by ji právě v tento okamžik byl schopný ublížit.

„Nebyla jste ve správné koleji," konstatoval, čímž otevřeně přiznal svoji předpojatost. „Myslíte, že mne bavilo na všech schůzích poslouchat, jaké má McGonagallová zázračné studenty? Grangerová všechno ví," věrohodně zparodoval profesorčin upjatý hlas, „Potter všechny zachránil, Weasley..." Ohrnul znechuceně ret, ale náhle se zastavil v pohybu a nebezpečně odhalil zuby v úsměvu. „Neucukla jste!" pronesl vítězoslavně, přestože Hermiona netušila, o čem mluví. „Jste klidná," prohlásil po krátkém průzkumu. „Weasley žije," řekl téměř nevěřícně a spojil ruce v osamělém tlesknutí. „Obdivuhodné, všechny Brumbálovy loutky povstaly z ohně jako fénix – nebo se rozutekly jako krysy, které si hleděly hlavně zachránit krk..."

„A mě tady zapomněly," utrousila kousavě Hermiona a odvrátila oči.

„Předpokládám, že je ve Francii s Potterem," řekl konverzačně a natáhl se pro svůj šálek čaje. „Monto, přines slečně Grangerové čokoládu," poručil domácímu skřítkovi, který začal s prachovkou šmejdit po obývacím pokoji. „Nesebral ještě dost odvahy, aby vás navštívil?" Po střetu s hnědýma očima rychle dodal: „Pokud se bojíte, že bych se postaral o jeho zmizení, nemusíte mít obavy. Potter ani Weasley už nejsou problémy této země, a proto by bylo pošetilé rozpoutávat paniku a nejistotu, když se kouzelnický svět začal teprve vzpamatovávat z války."

Hermiona tiše pozorovala muže před sebou. Uvědomovala si, že z ní Snape pomalu vytahoval informace bez násilí a ona prozatím spolupracovala, aby se nedostala do nesnází, jenže nechápala, k čemu by kouzelníkovi byly informace o dvou jednadvacetiletých chlapcích, kteří jej neohrožovali...

„Weasley byl váš přítel, že?" Hermiona útrpně stiskla rty do tenké linky. „Netoužíte ho ani vidět?" zeptal se nejistě. Znělo to jako soucit v podání profesora Snapea.

„Ron má rodinu," zamumlala nakřáplým hlasem a bříškem palce zamáčkla slzy. „Ale já mám Lily, takže si nemáme co vyčítat," utnula rázně téma a natáhla se pro horkou čokoládu, kterou vzduchem poslal skřítek.

„Ale vy mu to vyčítáte," připomněl Snape, „protože i přes váš intelekt a schopnosti jste to právě vy, kdo dopadl neměřitelně hůře." Hermiona se ztuhle posadila, aby se mohla napít. Horká čokoláda ji zahřála až do konečků prstů na nohou. „Byla jste mučena a následně přinucena odevzdat se muži, kterého jste celý život nesnášela, jen proto, že zatoužil po mladé dívce, která mu imponovala svým rozumem," ostře promlouval, přesto z jeho hlasu slyšela Hermiona upřímnost.

„Proč to všechno říkáte?"

„Protože jsme rodina a měli bychom si důvěřovat," pronesl nenuceně.

„Dobře," zašeptala, aby uvolnila atmosféru, avšak brzy napětí obnovila. „Proč jste pojmenoval naši dceru po Harryho mamince?" Snape se napjal a zaryl nehty do koženého křesla.

„Nemluvila jste s Potterem?" sykl posměšně.

„Mluvila," přitakala, přičemž se stále částečně kryla za hrnečkem s čokoládou.

„Proč se tedy ptáte?"

„Ráda bych slyšela, proč se naše dcera jmenuje Lily, přímo od vás."

Snapeův obličej už vůbec nebyl přátelský a vřelý, ale aby nepotopil vlastní slova o důvěře, podrážděně zamručel: „Protože to byla jediná žena v mém životě, kterou jsem kdy miloval. Myslím, že si půjdu lehnout, zítra budu vstávat brzy a nečekejte na mne ani s večeří. Dobrou noc, slečno."

„Pane." Jemně se usmála a pokynula k rozloučení. Tak tedy ani Snapea si dostatečně nenaklonila...

V této části to už téměř vypadá na "normální" rodinný večer...