Snamione: Poslední šance

Jako krysa 2

Snape polobezvládné tělo zvedl kouzlem několik centimetrů nad podlahu a s prkennou úklonou vycouval ze salónu bývalého panství Malfoyů, které nyní mnohem více náleželo Pánovi zla. Chvatně dusal štěrk pod nohama tak, že každý krok vydal nepříjemný, skřípavý zvuk, tudíž zprvu neslyšel ani čarodějčiny skuhravé vzlyky, ale když je konečně postřehl, ještě přidal, aby byl co nejrychleji za velkou tepanou dvoukřídlou bránou, za níž se mohl konečně řádně nadechnou. Šetrně položil dívku na hliněnou příjezdovou cestu.

„Vstaňte!" sykl netrpělivě, ale nijak vyčerpanou dívku násilím nepobízel, jen stál a čekal s nataženou rukou, jako by vyčkával přílet dravého ptáka. Hermiona se jen stěží vyškrábala na nohy, oči stále sklopené a v hlavě nové teorie, jak zemře, co jí zrádcovský Snape udělá, proč ji vůbec odvádí od Malfoyů... Třásla se nejen všudypřítomnou zimou, ale i přetrvávajícím strachem, když ji náhle Snapeův pařát silně chytl za loket. V mžiku se její svět rozplynul a ona cítila pouze pevný stisk nažloutlých prstů, dokud vrávoravě nedopadla na nohy na podobné cestě, ze které se přemístili.

Dezorientovaně se narovnala. Stáli na příjezdové cestě k mnohonásobně menšímu domu, přesto se dalo stále mluvit o vznešeném sídle. Nikdy si nemyslela, že by její mrzký profesor lektvarů bydlel v něčem takovém. Vlastně o tom nikdy nepřemýšlela... Nikdy neměla nutkání o zrádci smýšlet jinak, než jak jej zastavit, ale nyní, když se k ní otočil zády a rázným krokem zamířil do domu, Hermiona se bez hůlky jen odevzdaně vydala za ním. Nemělo smysl utíkat. Kdyby ji zabil hned na cestě, mohl jí prokázat laskavost.

Minuli schodiště, veškeré vybavení bylo přehozeno bílými plátny, jakoby v domě nikdo nežil. Tiše prošli i světlou chodbou, dokud nedorazili do zadního pokoje s těžkými závěsy, jenž působil jako malý obývací pokoj. Hermioně se takový pokoj do panského sídla vůbec nehodil, avšak dokud nebyla opět ve sklepení, cítila se jako člověk. Na prošlapaném koberci se bude spát jako v posteli...

„Dobré odpoledne, pane," zaskřehotal shrbený skřítek, jenž Hermioně nápadně připomněl Kráturu – stejně nerudný výraz ve tváři, našedlé oční bulvy a chomáče chlupů z uší. „Dá si pán oběd?"

„Ne," procedil skrze zuby Snape ve smrtijedském hábitu. „Zaveď ji do nového pokoje."

Domácí skřítek se hluboce poklonil kouzelníkovi a přešel k Hermioně, kterou začal nevybíravým způsobem šťouchat kostnatými prsty pod žebra, aby ji donutil k pohybu. „Mudlovská šmejdka," mumlal si pod vousy, přičemž zarýval nehty stále hlouběji do dívčina těla. Z jeho tváře bylo jasně čitelné, že se mudlovské šmejdky štítil více než mozkomora.

„Pro tebe slečna Grangerová," opravil domácího skřítka nevybíravě Snape.

„Ano, můj pane," zaskřehotal. „Slečno Grangerová," afektovaně protáhl, „račte do své komnaty."

Dovedl Hermionu skrze prostornou ložnici do malého pokojíčku, v němž nebylo téměř nic, ale když čarodějka uviděla úzkou postel pod malým oknem, málem se rozbrečela. Postel. Po nekonečných měsících si lehne do měkkých přikrývek jako člověk a ne jako krysa na kámen.

„Monta vás vyzvedne na večeři, slečno Grangerová." Skřítek zmizel z místa a zašpiněná čarodějka se bez nejmenšího pozastavení stočila na lůžku, na kterém během několika krátkých minut usnula.

„Slečno Grangerová," skřehotal nepříjemný hlas, jenž přiváděl Hermionu zpět mezi živé. Zprvu ji napadlo, že pouze vržou panty dveří jejího žaláře, když s ní ale nevybíravě zacloumala chladná ruka, s křikem se probudila a stanula tváří v tvář našedlým očím a dlouhému špičatému nosu. „Slečna Grangerová, musí vstát! Večeře. Pán čeká."

Špinavá dívka v potrhaných šatech se zacuchanými vlasy slepenými zaschlou krví vzepřela váhu svého těla na rozechvělých rukou a jako v transu se vydala skrze prostornější ložnici do tmavého obývacího pokoje a následně klopýtala za domácím skřítkem do kameně vyhlížející kuchyně s malým stolem u stěny. Zády k ní již seděl mírně shrbený Snape.

„Sedněte si," zareagoval na nově příchozí kroky, nevěnoval však Hermioně jediný pohled. Ona po žádném ani netoužila. Nejraději by se zmocnila talíře polévky, který stál před jejím bývalým profesorem, sebrala kus chleba a zalezla do nejtemnějšího koutu, aby se vyvarovala všem pohledům. Naučila se už za dob, kdy s Harrym a Ronem hledali viteály, že pozornost je zbytečná přítěž.

Nejistě se usadila na okraj oprýskané židle. Na kámen odhalené zdi ji nutily vzpomínat na sklepení, kde byla tak dlouho vězněna. V pěsti křečovitě sevřela lžíci, skřítek před ni okamžitě položil polévku, ona ale tiše čekala na svolení. Určitě musel přijít nějaký zádrhel, jelikož Snape nikdy nic nedal zadarmo, přesto zatím bez zaplacení spala v jeho domě a dokonce dostala postel...

„Jezte," řekl pološepotem. Černé mastné vlasy mu spadaly do tváře, když se nakláněl nad svůj talíř. Probíral se vlastními myšlenkami stejně jako Hermiona, jenže ty její se prodíraly napovrch se stále větší dravostí. Nakonec už v sobě nedokázala nic dusit. Seděla před bývalým profesorem, během jehož hodin mnohokrát promluvila bez vyzvání a co on s tím zmohl? Nechal zmizet pár bodů nebelvírské koleji? Jak hloupá tehdy byla, když se kvůli takové malichernosti cítila provinile! Co jí mohl dnes? Vzít život? Proč by dával za prohřešek odměnu?

„Zabijete mne?" hlesla nad netknutým talířem. Odhodlaně zvedla hnědé oči k sinalé tváři muže před sebou. Očarované svíce dodávaly Snapeovi mrtvolný nádech, přesto se jeho jindy neměnná grimasa na okamžik zhroutila a muž těžce polkl sousto, než vyvedeně z míry mírně zavrtěl hlavou.

„Ne, slečno Gangerová," pronesl chladně, ale stále zachovával čarodějčinu důstojnost. Nekřičel, nezacházel s ní jako se svým majetkem, jen udržoval profesionální odstup jako v Bradavicích. „Nemám v úmyslu na vás vyslat smrtící kletbu."

„Zabijte mě!" hlasitě vzlykla. Už se nedokázala kontrolovat. Slzy se jí řinuly z očí, hruď se prudce zdvíhala, Hermiona kvílela zoufalstvím, upustila lžíci a spojené ruce si přitiskla k čelu, stále však dokázala přiškrceně zakňučet: „Prosím, udělejte to!"