Snamione: Poslední šance

Kvikálkov 57

„Snapea propustili!" vyhrkl Harry v potemnělé kuchyni rodiny Blacků s rozevřeným Denním věštcem na stole. Krátura vrhal nevraživé pohledy na Montu, který kdysi Siriusův zašlý kotel, v němž paní Weasleyová o prázdninách připravovala pokrmy, drbal drátěnkou a očištěná místa přejížděl jelenicí, zatímco původní domácí skřítek Harrymu na stůl snášel vydatnou snídani. „Severus Snape, největší zastánce Toho, jehož jméno se neříká a který byl Harrym Potterem poražen, byl dnes v noci propuštěn. Starostolec pár minut před půlnocí rozhodl a na základě výpovědi Harryho Pottera a ředitelky Školy čar a kouzel v Bradavicích Minervy McGonagallové uznal Severuse Snapea za loajálního příslušníka Fénixovu řádu, jehož zakládajícím členem byl samotný Albus Blumbál, jenž se za Snapea postavil již během první války..."

Hermiona zaraženě poslouchala, avšak i po příšerných měsících, které ve Snapeově přítomnosti prožila, byla za toto další malé vítězství šťastná. Už jednou se rozhodla, že se Snapea zastane, nebylo by správné, kdyby jí představa dalšího Smrtijeda na svobodě navozovala úzkost. Přinejmenším učinila krok, aby se jednoho dne mohla své dceři podívat do očí a necítit se nekomfortně, že neudělala pro jejího otce vše, co bylo v jejích silách.

„Po oznámení této zprávy se objevila obrovská vlna nevole, v krajních případech výzvy, aby Rada odstoupila." Harrymu se mezi očima objevila nespokojená vráska. „I když nepůjde do Azkabanu, tak se nám vlastně nic nepodařilo. Nepochopili, že Snape obětoval tak moc pro nás všechny. Kdyby nebylo něj, Voldemort by zabil mnohem více kouzelníků."

Hermiona se posadila na židli s Lily na kolenou. Děvčátko se vesele natáhlo pro piškoty, které si začalo mrňavými prstíčky cpát do pusy. Na pochopení otcovy situace byla ještě příliš malá, přesto od pádu Vy-víte-koho mnohokrát opakovala slovo táta a v černých očích bylo očekávání... Hermionina láskyplná péče brzy každou obavu zahnala.

„Harry, on měl i za Voldemortovy vlády moc, dům, život, mě, Lily... Byl zástupcem protektora a prezentoval vše špatné, všichni mudlorození byli jím podepsanými dekrety diskriminovaní roky, nemohl jsi čekat, že ho mezi sebe přivítají s otevřenou náručí."

„Hermiono, ty jsi nebyla v jeho vzpomínkách! On celý život bojoval za nás, za Brumbála – co z toho bude mít? Do konce života se bude schovávat jako krysa, přestože má stejné – možná větší – zásluhy než já nebo ty." Hermiona nesouhlasně nešpulila rty. Raději se věnovala dceři, které přitáhla hrnek s čajem. Černé oči zazářily a holčička ukázala dlouhou řadu maličkých zoubků. Tyto černé oči byly na míle vzdálené od očí Snapea.

„Stejně nemáme tušení, kam by se mohl ukrýt," namítla Hermiona.

„Mám teorii." Tento pohled Hermiona znala, po něm vždy následoval šílený nápad, který se neschodoval s realitou. Okamžik předtím, než se vrhl ke kořenům mlátivé vrby, než se rozhodl vrhnout na ministerstvu za Bellatrix, než se vydal na vlastní smrt... „Myslím, že by mohl být ve svém rodném domě."

„A to je kde?"

S pobaveným úšklebkem pokrčil rameny. „Zkoušel jsem se tam přemístit už ráno, ale je krytý kouzly. Ani tvůj skřítek ho nenašel." Přihrál Lily piškot, který se na stole zakutálel z jejího dosahu. Tvořili podivnou rodinu, v níž se sice cítili chráněni, ale nesplňovalo to jejich představy. Harry stále truchlil po Ginny a Hermiona ani nevěděla, co by mohla od vztahu čekat. S Ronem pořádně ani nezačala a u Snapea to byla už jen rychlá dohra, když jí udělal Lily a v posledních měsících projevil touhu se mladé ženy dotýkat jako milenec, jenže jeho předešlé činy už zpět vzít nešly.

„A co Dursleyovi?" Harry povytáhl obočí nad čarodějčinou náhlou otázkou. „Teta Petunie Snapea znala v dětství, museli bydlet někde poblíž sebe."

„A teta Petunie má o těchto věcech přehled," vyhrkl s novou dávkou nadšení. „To je ono! Jen musíme zjistit, kde zrovna Dursleyovi bydlí teď..."

„Monto?" Domácí skřítek bleskurychle přiběhl. „Zjisti, kde bydlí Petunie Durleyová. Děkuji ti." Skřítek zmizel, tudíž se mohl Krátura uvolněně nadechnou a škodolibě zamazat sazemi kotel nad ohništěm. „Proč na mě tak koukáš, Harry?" Ošila se.

„Stala se z tebe čistokrevná čarodějka," řekl tiše, avšak místo posměchu mu v hlase zněla až posvátná úcta.

Za přátelského klábosení se nasnídali, Hermiona tepleji oblékla Lily, ale když se Monta objevil se znalostí adresy, předala ji skřítkům a sama se s Harrym přenesla do západní Anglie, téměř k hranicím s Walesem. V Kvikálkově byla čarodějka jen jednou, přesto tušila, že si Harryho teta se strýcem znatelně polepšili. Dům byl minimálně jednou tak velký a pěstěné záhony se táhly až daleko za dům. Se Snapeovým bývalým sídlem se to nedalo rovnat, ale i tak z vilky vyzařoval přepych.

Oba oblečení v mudlovských šatech stanuli na zápraží a zazvonili na zvonek. Spěšné ženské kroky na sebe nenechaly dlouho čekat, jenže elegance a povznesený úsměv na tenkých rtech se zhroutil, jakmile žena spatřila svého synovce.

„Dobré dopoledne, teto Petunie," pokusil se zdvořile pozdravit Harry, ale ani on nedokázal zůstat klidný. Hermiona tiše pípla na pozdrav také. „Mohli bychom dál?" Petunie se zoufale rozhlédla po ulici, než rychle ustoupila.

„Co chceš?" sykla stále vyvedená z míry.

„Potřebujeme se tě zeptat, kde bydlel Severus Snape." Žena se zašklebila, jako by jí připomněli obzvláště ohavný hmyz. „Vím, že jsi ho znala stejně jako moje matka, bydlel někde poblíž."

„Proč vás to zajímá?" vyjekla. Škrobeně se posadila na bílý gauč v obýváku, přičemž stále studovala Hermionu, aby zjistila, co je s ní špatně. „To jste přišli jenom kvůli tomu? Kdyby tu byl Vernon," mumlala si tiše pod vousy.

„Hledáme ho, protože má dceru," odpověděl pravdivě Harry, přestože pravý důvod utajil.

„Ji?" Teta Petunie kostnatým prstem výsměšně ukázala na Hermionu. Ušklíbla se, jako by konečně prokoukla dívčino tajemství, proč je jí tak nesympatická. Hermiona se dotčeně nadechovala k odpovědi, ale Harry ji umlčel.

„Lily je o něco mladší." Zasmál se černovlasý kouzelník. Petunie ztuhla. „V jakém městě bydlí?"

„V Cokeworthu. V Tkalcovské ulici – rohový dům bez okna vedle úzké uličky."

„Děkujeme," pronesl Harry vděčně a rychle se postavil, aby už ani jednoho z přítomných zbytečně netrýznil společností toho druhého. „Ven trefíme sami." Hermiona se pohotově zvedla. „Teto Petunie, pozdravuj ode mě strýčka Vernona a Dudleyho. Rád jsem tě viděl." Čarodějka příliš nerozuměla přátelskému tónu, avšak chovala se po vzoru Harryho. Poděkovala, pochválila dům a rozloučila se.

„Harry?" Hermiona i Harry se rychle otočili na ženu s koňskými zuby a hubeným, dlouhým krkem, která nerozhodně stála na prahu obýváku. „Jsi v pořádku?"

Tato kapitola je trochu šok, skok a úplně se vymyká té předešlé, ale nebojte, ještě jsme se nedostali do světa zalitého sluncem a Hermiona i Snape budou muset bojovat o svůj život...

Všem, co šli dnes do školy, přeji hodně štěstí a trpělivosti jako měl Harry s tetou, i když vám to přeji já, která se už pomalu staví po letech studií na druhou stranu katedry.