Snamione: Poslední šance

Nevyzpytatelnost osudu 66

Hermiona vyčkávala, dokud se Harry v pondělí nerozloučil a nezmizel z domu, než decentně zaklepala na Snapeovy dveře. V sobotu nebyl Snape doma a v neděli ani jednou neopustil svůj pokoj, ale nadešel čas, aby porušil svoji samotu.

„Pane?" Hermiona opatrně vzala za kliku, když se po zaklepání nic nestalo. Pokoj znala, nebyla v něm poprvé. Poprvé však viděla Snapea ležet na posteli – oblečeného ve svém obyčejném černém hábitu. „Nespíte ještě?"

Neodpověděl, pouze nadále hleděl na strop, ale Hermiona si naprosté ignorace nevšímala. Chtěla urovnat veškeré spory, aby mohli i nadále žít spolu po boku u Harryho kvůli Lily. Přitáhla si k posteli židli, aby viděla muže zblízka. Zarudlé oči a sinalá pleť jakoby probděl celou noc.

„Spal jste?" Chraptivý neartikulovaný zvuk čarodějce potvrdil, že se nemýlila. „Můžu přijít později, až si odpočinete."

„Mluvte, Grangerová, proto jste tady, ne?"

„Chci se ještě jednou omluvit. Nebylo ode mě moudré vynášet tak přísné soudy. Nezničil jste mi život, jen ho ovlivnil a dal mi Lily. A ona stojí úplně za všechno." Usmála se. „Miluji ji, vy ji milujete... Prostě jsme se jen nevzpouzeli osudu," zhodnotila situaci Hermiona, čímž konečně upoutala kouzelníkovu pozornost.

„Jste moc mladá, abyste byla moudrá, ale nebuďte naivní a neodvolávejte se na nevyzpytatelnost osudu. Za vše si můžeme sami, takže pokud si zničíme život, dost možná podobnou zkázu zaviníme i jiným... Kvůli mně zabili Lily s Potterem, vy jste si chtěla vzít život, abyste mi unikla, a úspěšně jsem zabil i sebe." Z tíživého ticha Hermonu mrazilo. „Zřejmě jste se zase nespletla, slečno."

„Tolik přemýšlíte o mých slovech? Já vás neviním, oba jsme byli přinuceni okolnostmi, ale nechci, abychom se kvůli tomu hádali. Nejsme nepřátelé..."

„Ale ani přátelé, jen vedle sebe živoříme a utěšujeme se pohledem na jiné, že jsou na tom ještě hůř než my. Co jsme? Kdybychom byli při smyslech, už bychom se vzájemně zabili."

„Co se stalo?" zeptala se na přímo čarodějka a jako matka k dítěti si sedla na okraj matrace, aby viděla do kouzelníkovy tváře, která se záměrně odvrátila. „Takhle nikdy nemluvíte. Mluvte!"

„Nenaléhejte a raději se zaobírejte svými starostmi." Následně zaslechla Hermiona ještě tiché zamumlání o nebelvírké vlezlosti a potřebě se do všeho angažovat.

„Jsme rodiče Lily a já mám právo vědět, co vám je, abych popřípadě odvrátila Lily od vašich dveří a vy jste měl klid."

„Nejsme rodina."

„Žijeme v jednom domě, stejně bych se zajímala o problémy Harryho, Lily i domácích skřítků! Je to daň za sdílený prostor."

„Nevidíte, že chci mít jen klid?!"

„Vidím, proto chci vědět proč, pane. V pátek v noci a na valnou část soboty jste zmizel, včera jste nevyšel z pokoje a dnes jste doma, i když normálně v pondělí odcházíte. Něco se stalo a já vás žádám, abyste zahnal mé obavy a odpověděl mi," odříkávala trpělivě, jako když Lily pomalu vysvětlovala, že nesmí tahat skřítky za uši.

„Slečno Grangerová, já nejsem váš manžel, abyste mě mohla takto vyslýchat."

„Je mi jedno, do jaké role se pasujete, ale já se odtud nehnu, dokud mi neodpovíte. Zbytečně vytváříte napjatou atmosféru, ve které my ostatní musíme žít – a není to příjemné." Bezmyšlenkovitě si začala pohrávat s cípem deky, která se zmuchlaná válela u Snapeova boku. „Když jsme spolu žili... předtím," Snape unaveně pohlédl na Hermionu, „také jste vyžadoval upřímnost. Já vás nebudu soudit, stejně jako jste vy nesoudil mé návštěvy Harryho, ale budu se cítit bezpečněji, když budu vědět, co děláte."

„Nemáme k sobě už žádné závazky," prohodil tiše, ale již z jeho slov neodkapávala jízlivost. „Slečno, nepotřebujete nést ještě mé starosti." Přímý pohled hnědých očí Snapea zřejmě přesvědčil, že Hermiona snese mnohé. „Skládal jsem bystrozorské zkoušky."

„Neuspěl jste?" zalapala čarodějka po dechu, čímž však skočila Snepeovi do řeči.

„Samozřejmě, že jsem v sobotu zkoušky složil," odfrkl muž a nevěřícně zavrtěl hlavou. „Mám nejlepší možné výsledky," odfrkl, zatímco Hermiona potlačila slova gratulace, „ale kvůli mým vazbám z minulosti mě nemůže ministerstvo zaměstnat."

„Chcete být bystrozor?" vydechla překvapeně Hermiona, když jí náhle všechna slova došla.

„Sdílíte jejich názor, že se pro tuto práci vyloženě nehodím?"

„Myslím, že by bystrozorské řady nikdy neměly tak silného člena. A věřím, že Bellatrix je donutí ještě změnit rozhodnutí." Hermona pocítila, že už nadešel čas, aby odešla a nechala kouzelníka spát. Postavila se, ale zároveň si vzala i pomačkanou deku, kterou protřepala a kterou následně opatrně přikryla muže na posteli. Dokázala se vcítit do Snapeova pocitu selhání. „Odpočiňte si, řeknu Lily, že dnes nejste doma."

„Děkuji, ale nedělejte si se mnou těžkou hlavu."

„Ráda bych vám pomohla, kdybych věděla jak."

„Slečno," vydechl varovně a záporně zavrtěl hlavou. Pochopila.

Konečně Snape prozradil, proč byla a je jeho nálada na bodu mrazu, ale mě by zajímalo, jak vnímáte jeho volbu povolání vy.

Děkuji za neuvěřitelných 30 komentářů a hvězdiček k minulé části. Stále nemohu uvěřit, že ve vás kapitola až tak zarezonovala, ale udělalo mi to radost (až takovou, že jsem připsala další část).